Tameshigiri Taikai 2012

Bojová umění s japonským mečem prodělala za staletí dlouhý vývoj, během kterého se vyprofilovalo množstvíškol a stylů.

 

Jeden společný prvek však byl bez ohledu na dobu vzniku, rozdílnosti v postojích, technikách či délkách mečů shodný a to důraz na kvalitní sek. Ten představuje v jakémkoliv šermu absolutní základ a bez něj by bylo cvičení s mečem jen samoúčelným nahromaděním nesmyslných pohybů. Sek je v iai či kendžucu totéž co čára v tradiční tušové malbě či nátisk při hře na flétnu šakuhači. Již na konci 16. století vytvořil mistr jménem Nakagawa Saheita Šigejoši první metodiku zkoušky seku mečem, nazvanou tamešigiri. Od oněch dob se ve školách kendžucu a iai onou tradiční metodou kontrolovala míra zvládnutí techniky seku, a její subtilnosti, jako tenouči, hasudži, haragei. Samozřejmě tamešigiri není samo o sobě japonským šermem, stejně jako tamešiwari (přerážecí techniky) jsou toliko podmnožinou karate, věnovat se pouze tamešigiri bez dalšího studia meče by znamenalo sklouznutí do samoúčelnosti. Pokud se ale tamešigiri věnujeme, bude naše zření techniky reálnější, což je podmínka pro další rozvoj a zdokonalení. Buď můžeme úhelný kámen cesty meče – sek – zvládnout, nebo celý život žít v iluzi, že jsme ho zvládli. To zjistíme až v okamžiku, kdy si tamešigiri jako nejdokonalejší formu verifikace techniky vyzkoušíme. V této disciplíně je dosti silný prvek spravedlnosti, že je velice jasně zřejmé, kdy jsme uspěli a kdy ne. Neúspěch ovšem může být stejně dobrý učitel jako úspěch, neboť nás přivede k hledání, kde jsme udělali chybu a snáze pak následujícím tréninkem chybu odstraníme. Ostatně během praktikování není dobré ulpívat na dílčích úspěších, ani neúspěších při tamešigiri, důležitá je dlouhodobá Cesta – „vítězství a prohra jsou jako dlaň a rub stejné ruky“, proto je moudrý adept sleduje nezaujatě „jako dřevěný panák, pozorující květiny a ptáky“. Studium tamešigiri se podobá pomalému toku velké řeky, je konstantní a neovlivněný výkyvy, jak pozitivními, tak negativními.

 

Třicátého června se v metropoli nad Vltavou konal v prostorách občanského sdružení Silapaa (Křižíkova 85) první ročník evropské Tamešigiri taikai. Tyto prostory byly poskytnuty díky kamarádovi a skvělému bojovníkovi Davidu Brousilovi. Soutěže v této krásné a tradiční disciplíně, která je ve své vrcholné formě i velice duchovní. Nejednalo se o soutěž v klasickém slova smyslu. Zvládnutí seku je velice dlouhodobá záležitost a adept při níž soutěží především sám se sebou, svými špatnými návyky a nectnostmi. Soupeři jako by neexistovali, každý se má snažit podat nejlepší výkon, jako kdyby byl jediným člověkem v celém vesmíru. Bez absolutní pravdivosti sám k sobě a sebedisciplíny, nikdy nedosáhne výraznějšího pokroku jak v tamešigiri, tak i v jakékoliv jiné disciplíně. Ostatně tamešigiri není pro každého, v minulosti se mu věnovali toliko příslušníci samurajského stavu. Nyní se na Taikai sešli evropští samurajové, povzneseni nad strach z neúspěchu, hašteřivou soutěživost a sektářskou nesnášenlivost jednotlivých škol. Proto byla na taikai příjemná a přátelská atmosféra. Kromě českých a moravských účastníků participovalo šest přátel z Polska, zástupců místní větve Toyama rjú. Klání přihlíželo mnoho diváků a vysoká vedra způsobovala energické ovívání množstvím vějířů.

 

Z milých hostí jmenujme Bohouše Planku z Nihontó kenkjúkai, Společnosti pro studium japonského meče. Žízniví mohli svlažit hrdlo douškem japonského zeleného čaje a po drobných peripetiích program započal o třetí hodině úvodní řečí Nakagawa senseie, v níž akcentoval výjmečnost pravidel spočívajících v nukiuči (sek přímo z tasení) případně s příkrokem (nisoku ittó), čímž se pravidla liší od Taikai v Japonsku, spočívajících v sekání ze statické pozice. To sensei nazval suemono kiri – sekání z pohybu, případně s tasením, je pochopitelně mnohem obtížnější. Zároveň je jistým způsobem charakteristickým rysem senseiova stylu.

 

Potom sensei předvedl obtížné formy nittó rjú, umění tasení páru mečů katany a wakizaši společně, a následovaly ukázky forem Hon iai (Jiří Kučera) a happó nuki (Tomáš Ballada) senseiova stylu. Kamil Prásk předvedl krásnou katu šotokan karate, prezentující tuto disciplínu ve velice uvěřitelné, bojové formě. Ukázka pokračovala prezentací bojových umění našich hostitelů, zvaných boran. Z tohoto thajského bojového umění s vlivy z Laosu, Vietnamu a dalších oblastí vznikl thaiský box ve své sportovní verzi, nicméně prezentovaný boran předváděl autentické bojové umění bitevního pole a nadchlo každého diváka.

 

Pravým opakem dynamické ukázky bylo kontemplativní kjúdó, japonská lukostřelba, prezentovaná dlouhodobým adeptem této disciplíny a vynikajícím příznivcem Japonské kultury Markem Mullerem. Já pak předvedl do terčovnice vrhání šurikenů formou suguda a kaiten uči jako pozvánku na chystanou taikai této disciplíny. Poslední z ukázek představila aikidó, džódó a iai v interpretaci Standy ,,kokoro“ Řezáče a řetězové zbraně čigiriki, manriki gusari, kusarigama a nunčaku v mém podání.

Po přestávce započala sama soutěž. První rohož byla sekána šesti seky rokudangiri (migi-hidari cubame gaeši, hidari-migi dó),druhá byla sekána svislým sekem makkó uči. Jakkoliv rokudangiri je disciplína v japonských soutěžích v kategorii od 5.danu, téměř všichni si vedli vcelku dobře, hodnotil se i úhel seku, zanšin a podobně. Naopak v mnohem snažší disciplíně makkó uči se pěti až šesti účastníkům podařil diskvalifikační sek do země, patrně z důvodu podcenění této techniky.

 

Po ukázce tradičního tance Kuroda buši Tomášem Balladou došlo k vyhlášení a odměnění vítězů kaligrafiemi od mistra Macuno (8.dan šodó) a rozdáním pamětních listů všem účastníkům. První místo získal Tomáš Ballada z Mušin dódžó v Praze, druhé excelentní Michal Piotrkowicz z Polska (Nakamura ha Toyama rjú z Polska) a třetí Kamil Prásk s Plzně. Za zmínku rozhodně stojí i čtvrté místo Jana Beneše, zdatného adepta s velmi precizní technikou.

Po Taikai jsme vyrazili na opékání špakáčků a jiné formy vecelení se s našimi polskými přáteli, s nimiž nás sblížila cesta meče.

Realizováním Tamešigiri taikai jsem si přiznávám splnil svůj pradávný sen uvést tuto krásnou disciplínu do Čech a velice jsem si oddechl, že se to podařilo díky Nakagawa senseiovi důstojnou a pozitivní formou.

Poděkování patří všem, kdo pomáhali s organizací počinu, Slávkovi Matějkovi z Bušidó za podporu, Marcelovi Koldovi a Marku Loskotovi za nevděčné, ale nezbytné organizační a přípravné práce.

Již nyní se všichni těšíme na druhý ročník soutěže, bezesporu ještě znamenitější než tento. Cesta dlouhá tisíc mil začíná prvním krokem a tento vykročili všichni účastníci projektu s odvahou v srdci.