Historie a tradice Yakuzy
Předpokládá se, že v současnosti má japonská mafie yakuza kolem 110 tisíc členů, rozdělených do cca 500 rodin. Největší z jejích organizací jsou Jamaguči gumi, Inagawa kai, Sumijoši kai .
„Rodinné“ vnímání mezi nadřízeným a podřízeným je dáno tradičním vztahem oyabun – kobun (rodič – dítě), řadoví členové mají mezi sebou „sourozenecký“ vztah (kjódai) a oslovují se „aniki“ (bratře). Mnoho členů yakuzy vznikne z mladistvých chuligánů bósózoku, dovádějících na rychlých motorkách.
Jakkoliv se nejčastěji setkáváme s výrazem jakuza, její příslušníci se označují spíše jako gokudó (podsvětí), zatímco japonská policie používá výrazu bóryoukdan (násilnická organizace). Výraz yakuza pak pochází z hazardní karetní hry sanmaikaruta, kde kombinace osmičky, devítky a trojky (japonsky yacu – kyú – san) dává nejhorší myslitelnou kombinaci, takže výraz yakuza znamená něco jako „nejhorší z nejhorších“. Příslušníci této zločinecké organizace ovšem tohoto výrazu při označování sama sebe ze zvrácené hrdosti používají také.
Tradice kulturního vzorce, z něhož vykrystalizovala dnešní forma yakuzy, sahá velice hluboko. Již ve válečné romanci Heike monogatari (Příběh rodu Taira) ze 13. století jsou popsáni „výrostci z Rokuhary“ (sídlo Tairů), kteří chodili po ganzích oděni do červených oděvů, což byla barva bojových praporců tohoto rodu, bili a terorizovali politické odpůrce vůdce Tairů Kijomoriho a zabavovali jim majetek. Lupičské bandy (akutó) či piráty (wakó) bych jako předchůdce yakuzy nevnímal, protože se nejednalo o urbanizované živly.
Skutečný počátek yakuzy můžeme nalézt až počátkem mírového období Edo (1603 – 1867). Po bitvě u Sekigahary a pádu Ósackého hradu velice vzrostlo množství samurajů bez pána, róninů, označovaných za kabukimono („odlišné podivíny“). Tito se vyznačovali hrubostí, nošením výstředních oděvů a extrémně dlouhých mečů, občas vytvářeli gangy a stali se trnem v oku vládnoucím šógunům z rodu Tokugawa, kteří proti nim zakročovali s pomocí policie (yoriki, dóšin) i nařízeními, omezujícími některé zvyky kabukimono. Zakladatelka divadla kabuki (psáno znaky s jiným významem) Ókuni učinila na přelomu 16. – 17. století v Kjótu velký úspěch, když přenesla zvyky a mravy kabukimono na divadelní scénu.
Dalším pramenem tradice yakuzy mohli být samurajští sluhové yakko. Ti pobírali kromě jiných výsad kolem dvou zlatých rjó ročně, často jim jejich pánové umožnili nosit toliko dřevěné meče, aby se při nějaké rvačce nedostali do problémů tím, že někoho vážně zraní či zabijí. V hlavním městě brzy vznikla antipatie mezi „městskými“ mači yakko a sluhy přímých vazalů šóguna, hatamoto yakko. Obě skupiny tvořily gangy a např.v roce 1653 se staly aktéry v zuřivé rvačce v lázních „Tanzen“, takže oficiální místa přikročila k uzavření uvedeného podniku. Jakkoliv bitky mezi městskými a samurajskými yakko byly většinou nekrvavé, existovaly i vyjímky. Poté, co byl skupinou hatamoto yakko zvanou džindi gumi zavražděn vůdce mači yakko Banzuin Čóbei, rozhodli se jeho následovníci pro pomstu.
Čóbei, který byl proslulý svým rytířstvím a ušlechtilostí, byl podle apokryfního pramene Kjúmu nikki v roce 1806 pozván do rezidence vůdce Džingi gumi, jistého Mizuno Džúrózaemona. Popsané události ovšem mají reálný historický základ. Jakkoliv Banzuin tušil léčku, pozvání na údajné usmíření přijal a byl zavražděn členy džingi gumi, kteří se vřítili do místnosti po hostině a usmrtili ho. Jeho tělo pak bylo za tři dny nalezeno pod mostem v proudu řeky Kanda.
Jeho následovníci, vedení silákem Tóken Gonbei, který údajně holýma rukama zardousil dva hrozivé psy, kteří ho napadli, se rozhodli pro pomstu. Po týdením výročí zavraždění obávaného nepřítele vyrazil Mizuno s osmnácti členy džingi gumi do čtvrti nevěstinců Jošiwara, aby se pobavili a oslavili úspěch. Po dvou dnech a nocích hýření vyrazili tito výtečníci na svěží vzduch, aby si pročistili hlavu. Když tato povykující a smějící se skupina dorazila na místo zvané Japonský příkop, byla náhle překvapena skupinou devatenácti Gonbeiových mužů. Ten chytil Mizuna za kimono a zařval: „To je za zabití našeho vůdce Banzuina zbabělou lstí. Mohl bych tě zde snadno zabít, ale nechci si znečistit meč podčlověkem jako jsi ty“. Potom vytáhl břitvu a odřízl Mizunovi nos a uši. Stejně se vedlo i ostatním členům džingi gumi, kterým navíc útočníci odebrali meče, na které z důvodu překvapení vůbec nedošlo, proto nemohli provést smytí své hanby sebevraždou seppuku. Avšak po návratu do Eda všichni seppuku stejně neušli za zneuctění svého stavu.
Existovalo úsloví, že „požáry a rvačky jsou červené květy Eda“ a mači yakko se rozhodně činili, aby na této situaci měli také svůj podíl. V romantické představě, prezentované i divadlem a literaturou předmoderního období, byli mači yakko občas vnímáni jako jacísi Robinové Hoodové, ochraňující měšťany před zvůlí samurajů. Tito „Date otoko“ („šviháci“, pojmenovaní podle knížete Date Masamuneho) se ovšem ve skutečnosti jako ostatní yakko věnovali hazardním hrám, chvástání a pozérství a jejich ušlechtilost byla spíš produktem divadla kabuki.
Dalším odvětvím protojakuzy byl a je i v současnosti hazard (bakučin). Profesionální gambleři bakutó provozovali vrchcáby a další formy hazardních her, v současnosti se objektem ilegální sázky např. na závody rychlých člunů. Hrací automaty pačinko kromě yakuzy obhospodařuje severokorejská mafie, která tímto způsobem financuje část rozpočtu své izolované domoviny.
(v současnosti má korejské kořeny yakuza v Ósace, Korea byla součástí imperiálního Japonska po anexi v roce 1911 a její základ byl tvořen právě Korejskými přistěhovalci).
Pocit jisté skupinové ochrany a možnosti realizace vedl k tomu, že jistou část yakuzy tvoří z hlediska japonské společnosti kromě Korejců i další párijský prvek, a to potonci „nečistých“ burakumin (hinin, eta), t.j. lidé, jejichž profese měla v minulosti v době Edo (1603 – 1867) něco do činění s rituálním znečištěním spojeným například s koželužstvím a podobně. Tito „dówa“, jak jsou dnes označováni, nebyli často ani v současnosti asimilováni a právě proto realizují své ambice ve světě organizovaného zločinu.
Překupníci a zastavárníci (tekija) obstarávali překupnictví kradeného zboží, zatímco gangsteři ve vlastním smyslu (gurentai) si nechávali (a nechávají) platit za ochranu, vybírání výpalného má poetický název „tama wo toru“ (sběr perel). Strategie jsou přitom rozličné, například pokud firma odmítá platit např. „fond na návrat Kurilských ostrovů Japonsku“, přijede před její budovu černě natřená dodávka s motivy válečných zástav a od rána do večera z ní křikloun z řad mafie řeční do mikrofonu o nedostatku vlastenectví příslušného podniku. Protože japonci nemívají rádi konfrontace, většinou zaplatí. Jiná metoda, jak získat výpalné např. z kavárny, spočívá v tom, že jí členové yakuzy začnou navštěvovat, což je legálně nenapadnutelné, nicméně velice úspěšné k děsení a odrazování zákazníků. Členy je totiž možno rozeznat podle oblečení, kobuni (podřízení) si často potrpí na havajské košile a obdobné formy extravagantního oděvu, který v konformním Japonsku vynikne ještě více.
Již od konce 17. století je další specializací yakuzy trh práce. Když se např. v sídelním městě Edu budovaly rezidence knížat daimjó, kteří zde museli pobývat polovinu každého roku de facto jako rukojmí v rámci povinnosti sankin kótai, bylo nutno sehnat pracovníky pro stavbu. A organizování těchto příležitostných pracovních sil se stalo doménou yakuzy.
V souvislosti se stavebnictvím je i v současnosti běžnou praxí, že stavebník navštíví místního šéfa yakuzy a projekt mu oficiálně ohlásí. Že při tom často dojde na „poplatek za ochranu“ je nabíledni, v okamžiku, kdy by se na tuto praxi pozapomnělo, série nešťastných náhod, požárů na staveništi a podobně by jí rychle připomněla.
Prostituce je někdy spojena i s pašováním děvčat z jihovýchodní Asie, například Filipín, a to někdy i formou fingovaného sňatku, proto jsou imigrační opatření pro sňatek Japonce s osobou z inkriminovaných oblastí velice přísná. V poslední době je vysoká poptávka i po děvčatech z Ruska, Ukrajiny a oblastí bývalého východního bloku. Vidina v domovině nevídaného zisku je vede do světa „mizu šóbai“ (dosl. „obchodu s vodou“, t.j. rozlévaným alkoholem) a stávají se z nich hostesky, tanečnice v nočních klubech a prostitutky. Jakkoliv starší generace yakuzy se spíše z přesvědčení bránila obchodu s drogami, mladá generace, nesvazovaná tradicemi, rychle objevila i tento výnosný obor, především v amfetaminech. Mimochodem sekta Óm Šin rikjó, která podnikla zákeřný sarinový útok v Tokijském metru, jí zásobovala tímto tovarem ze svých tajných laboratoří.
Obchod ze zbraněmi spočívá v dovozu z Ruska, kromě pistolí v rámci tradice členové yakuzy občas používají i samurajské meče.
Politicky je yakuza blízká krajní pravici (uyoku) a to již od konce 19. století, kdy tajné společnosti se spojením na organizovaný zločin (např. Společnost černého draka – Kokurjúkai) sledovaly japonské zájmy na asijském kontinentu. Tairiku rónin (pevninští róninové) se nezávisle pohybovali na území Číny, Mandžuska a podobně a prováděli špionáž a další aktivity ve prospěch své vlasti. Po prohnané válce v roce 1945 bylo japonské hospodářství v troskách, přídělový systém a rozvinutý černý trh paradoxně nahrál dalšímu rozkvětu yakuzy, jejíž část byla po vítězství Mao Ce Tunga v Číně začátkem 50. let tajně podporována CIA jako protivník rizika komunistického puče.
Jakkoliv v minulosti bývala yakuza vnímána (především sama sebou) jako určitý ochránce tradičních japonských hodnot, v současnosti se od ní veřejné mínění odvrací. Dříve platilo rčení „jednou yakuza, navždy yakuza“ a příslušníci bóryokudan neměli příliš šancí se ze světa organizovaného zločinu vymanit, v současnosti japonská vláda podporuje programy na začlenění bývalých členů yakuzy do společnosti.
Na závěr malý slovníček výrazů ve spojitosti s yakuzou:
Irezumi – tetování v japonském stylu (wabori). Typický atribut členů yakuzy, jehož původním účelem bylo skrýt vytetované značky o odsouzení – obdobu evropského „cejchu“. Někdy je v japonských lázních nápis „Tetovaným osobám vstup zakázán, v případě výskytu budou vyvedeny“. Až do této míry je v japonsku tradiční tetování asociováno s yakuzou.
Jubicumi – useknuté části prstů, nejčastěji malíčku. Je otázkou, jestli zvyk omluvit se šéfovi (oyabun) odříznutím vlastního prstu pochází od hazardních hráčů bakutó, kdy tímto zákrokem byla ztížena jejich možnost „čarovat“ s vrchcáby, nebo jestli tím měla být umenšena dovednost při zacházení s mečem. Dříve se odsekané části prstů považovaly za mužné symbojy příslušníka yakuzy, dnes jsou spíše vnímány jako symbol selhání a proto si yakuzové odsekávají raději prsty na noze.
Sakazuki – obřadné pití saké, souvisí s přijímáním nováčků i jinými obřady. Bratrství se mezi dvěma členy yakuzy uzavírá výměnou číšek na saké.
Džingi – humanita a spravedlnost, původně Menciův filozofický koncept, převzatý yakuzou do jejího vlastního morálního kodexu. Kaligrafie s těmito dvěma znaky často visí vyvěšena v kancelářích yakuzy.
