Fascinující podivnost na pomezí – tušová malba Jiřího Straky
Fenomén tušové malby, tak intenzivně Čínské (či sinokulturní), již od nepaměti fascinoval svou odlišností i nepopsatelným kouzlem západního pozorovatele, leč ve skutečnosti je Jiří Straka (nar.1967) jedním z opravdu velice nemnoha nečíňanů, který měl možnost studovat autentickou tušovou malbu, a to dokonce na prestižní Pekingské akademii.
Strakova tvorba je na pomezí tradiční a moderní tušové malby. Je zde paralela se životem na pomezí mezi Čínou a Čechami, dvěma zeměmi s odlišnou historií i kulturou, v nichž malíř střídavě žije.
S Čínou ho kromě sinologických studií na nejstarší středoevropské universitě Karlově, které mu daly rozsáhlý vhled do fenoménu kultury říše středu, pojí i manželství s čínskou malířkou A Qin a jeho zkušenost poodkrývající problematiku Číny z jiných a originálních aspektů.
Obdobně bychom mohli nalézt pomezí i v oscilaci mezi póly bujarého bakchanálního přitakání životu bohémy soustředěné kolem pražské sinologie FFUK v době mládí a pozdější ztišení v duchu lamaistického buddhismu, jehož studiu i praktikování je Straka oddán s upřímností a nasazením. Oba dichtomní póly zkušenosti lze ve Strakově trorbě nalézt – brutalitu, s jakou existence drtí jedince, i téměř bolestnou touhu po harmonii, kráse, klidu a smíření.
Ukázka prací Jiřího Straky
Oproti impotentní a alibistické sterilnosti většiny „moderního umění” se Straka nebojí přijít s výpovědí někdy lyrickou, jako například v případě jeho slavných téměř Trnkovsky něžných pírek, či brutální, evokující buddhistické učení o pomíjivosti (šúnjatá), v lamaistickém umění často zpodobněné s děsivým naturalismem. Například obraz vykuchaného psa z čínského tržiště pojmenovaný „samsára” (koloběh znovuzrození), nevyjadřuje bulvární samoúčelnou snahu šokovat, pomocí které mnozí „tvůrci” moderního umění maskují prostý fakt, že vlastně nemají co sdělit. Ale je postmoderním vyjádřením hluboké pravdy o vanitas v duchu buddhistického učení, aniž by byl tvůrce přehnaně či afektovaně didaktický. Straka je bezesporu jedním z nejerudovanějších znalců tradiční čínské malby v Čechách a jeho Pekingské studium i praxe restaurátora svitkových obrazů na půdě Národní galerie mu umožnila velice detailně studovat vzácná mistrovská díla a tím poodkryla další technologická tajemství tušové malby, a to je hloubka, která se musí projevit i v moderní tvorbě. Vidím zde paralelu s tvorbou Jiřího Anderleho, který se pro potřebu svého sdělení naučil staromistrovskou techniku. Jiří se nesnaží samozřejmě o epigonství a manýru tradiční tušové malby (tvoří především realisticky v technice „pracné tuše”), ale dává formě vlastní a originální význam. Jeho municiózně dokonalé mouchy pak evokují slavného mistra mikrokosmu, hmyzu, cikád a krevet, Čchi Pai-ši (Qi Baishi). Sám přiznává inspiraci v barokní tvorbě, Petr Nedoma výstižně uvádí námětovou blízkost některých děl ke tvorbě Holandských mistrů 17. století, jedná se tedy o jistou reminiscenci čínského malíře – literáta na bytostně evropský motiv zátiší?
Ukázky publikací
Samo se nabízí spojení s jezuitským misionářem Castiglionem, který počátkem 18. století přišel do Pekingu a pro svou malířskou genialitu, spojující tehdejší evropskou a čínskou malbu s originální tvaroslovím, brzy získal post dvorního malíře na dvoře císaře Kan-si.
Strakova tvorba se nevyhýbá ani happeningu, kterým je sám proces malby, což je ovšem prvek, se kterým bychom se setkali i v tradici klasické čínské malby, jedná se o další příklad průniku množin mezi dvojím zakotvení tvůrce s moderností a tradicí. Takovýto happening se může konat jak na vrcholu Jesenickém Sněžníku, místu, na němž stvořil génius německého romantismu Caspar David Friedrich sv„moře mraků”, tak u nepříliš čisté říčky na ulici v Pekingu.
Kaligrafie je dalším oborek, kterému se Jiří Straka věnuje. Na jednom klasickém citátu, mistrně a originálně jím přepsaném, se nachází text: „Výstřední mudrc, dlící ve dračí sluji, se bratří jen s žábami a krevetami“. Myslím, že tento výrok znamenitě vystihuje samotného Jiřího, jehož osobnost, projevující se pochopitelně v tvorbě, zahrnuje originalitu i autenticitu a jeho vlastnosti, které ho přirozeně ochránily od největší metly umění – podbízení se líbivosti, módnosti a tendenčnosti.
Výstavy v prestižních galeriích, např. 798 Art district v Pekingu, z tuzemských jmenujme např. Galerie Rudolfinum či Museum Kampa, participace na Pekingském expu, spolupráce s předními umělci (např. Frederico Díazem) etc. potvrzují, že naštěstí byl Strakův nepopiratelný talent světem objeven a je čím dál tím více se zaslouženě prosazuje ve světě moderního umění. Když jsem se ho tázal, jakým slovem by charakterizoval svou tvorbu, použil Straka výrazu „podivnost“. Je to ovšem podivnost úžasná, barvitá a originální, podivnost na pomezí kultur i časových spojnic tradiční minulosti a moderní přítomnosti.
Tags: Jiří Straka
