Japonští režiséři

FUKASAKU Kinji (1930-2003)

Fukasaku Kinji byl mistr japonských akčních filmů. Je známý především svým hyperrealistickým stylem natáčení a používáním dokumentárních technik ve svých snímcích  (džicuroku eiga). Právě díky tomuto přístupu Fukasakova série Jingi naki tatakai (Boje bez cti, 1973) navždy změnila pojetí žánru filmů o jakuze. Realistické vylíčení temného podsvětí poválečného Japonska bylo odklonem od nostalgických romantických snímků, které do té doby vládly tomuto žánru. Fukusakuovo časté grafické zobrazování brutálního násilí a  až sadistický detailismus při natáčení krvavých scén bývá diváky přijímán s rozpaky. Na druhé straně jsou vysoce hodnoceny jeho historické filmy, v nichž originálním způsobem zužitkovává své zkušenosti z akčních filmů.
V zahraničí se Fukasaku proslavil především filmem Battle Royale (2000), posledním, který stihl dotočit. Tento snímek líčí skupinu studentů, kteří jsou pod novým vládním programem vypuštěni na opuštěném ostrově, aby se navzájem pozabíjeli (aneb nejlepší vítězí).  Battle Royale vyvolal značné kontroverze v Japonsku, nejen kvůli počtu násilných scén, ale i svému obsahu.

KATÓ Tai (1916-1985)

Kató Tai se po vstupu do studií Tóei věnoval především žánru filmů o Jakuze, zasazovaných do období Edo a Meidži – k nejzajímavějším z nich patří Hibotan bakuto  (Šarlatová pivoňka, 1969) z období Meidži, v níž se hlavní role neodolatelné jakuzačky ujala mladičká Fuji Junko. Z téže doby je ale např. i výjimečný snímek Minagoroshi no reika (Rekviem za zabijáka, 1968) příběh sériového vraha přežívajícího v podsvětí metropole, který je natočen ve stylu filmu noir. Kató sám přiznal, že se do jakuza žánru pustil hlavně z komerčních důvodů – nicméně díky němu našel svůj vlastní styl, např. užívání různých kamerových úhlů, aby podtrhl izolovanost svých hrdinů. Právě Katóova originální práce s kamerou ovlivnila mnoho jeho současníků a vysloužila mu uznání kritiky. Významným dílem Kató rovněž přispěl do žánru samurajských filmů, v nichž se nebál experimentovat. Jsou to ovšem Katóovy autorské filmy, které ho pozvedly z žánrového ve výjimečného režiséra.  Vůbec  nejčistší esenci jeho estetického přístupu přináší jeho režisérská závěť, kvůli souhře nešťastných okolností prakticky neznámý film Za Ondekoza (Ondekoza – bubenická legenda, 1981/94).

NAGASAKI Shun’ichi (1956)

Nagasaki Shun’ichi na sebe poprvé upozornil již svým prvním 8mm filmem Yamiutsu shinzó (Srdce tepající v temnotě, 1982), který natočil ještě jako student. Po skončení studií režíroval několik snímků, v nichž se věnoval hlavně japonské mládeži, např. snímek Kugatsu no jódan kuraburando (Zářijová klubová skupina, 1982) o motorkářském gangu či film Rakku yo, shizuka ni nagare yo (Rock potichu, 1988) o čtveřici středoškoláků, kteří zakládají hudební skupinu. V dalších letech se Nagasaki věnoval natáčení psychologických thrillerů např. snímek Yoru no sutorenjá: Kyófu (Cizinec v noci: Strach, 1998), který byl původně natočen pouze pro video produkci, ale stal se hitem zahraničních festivalů, vypráví příběh ženy taxikářky, kterou pronásleduje záhadný stalker. Ve snímku Doggusu (Psi, 1998) se hlavní postava v roli policistky rozhodne lhát o vraždě, kterou viděla, a divák dostává možnost sledovat, jaké má toto rozhodnutí následky na psychiku hlavní postavy. Ve snímku Yawarakana hoo (Měkké tváře, 2001) se Nagasaki zaměřuje na psychologii ženy, která se pokouší vyrovnat se zmizením své pětileté dcery během jejich výletu na Hokkaido. Nagasakiho citlivé užívání kamery i náhled do psychologie jeho hlavních hrdinek činí jeho snímky výjimečnými.

 

ICHIKAWA Kon (1915-2008)

Ichikawa Kon byl bezesporu všestranným režisérem, jeho tvorba zahrnuje animované filmy, dokumenty i celovečerní hrané snímky. Sám Ichikawa své filmy rozděloval na „ty lehké“ a „ty temné“. Ichikawa začínal jako animátor a snímek Pú san (Pú 1953) byl společenskou satirou vystavěnou na základě slavného komiksu. Ve svých hraných snímcích se také často obracel do japonské minulosti, do období pozdního Meidži a druhé světové války. Ichikawův snímek Hakai (Porušený příkaz, 1962) se například zaměřil na neutěšenou životní situaci burakumin v předválečném Japonsku.  Snímek Nobi (Ohně na planinách, 1959) vypráví dětské zkušenosti ztraceného japonského vojáka na Filipínách ke konci války. Oproti snímkům z minulosti Ichikawovy snímky ze současnosti (gendai geki) často kritizovaly poválečnou  japonskou společnost (vládu, velké korporace, vzdělávací systém).  Shokei no heya (Popravčí cela, 1956) se zabývá pocitem odcizí mládeže ve společnosti. Ichikawovi hrdinové jsou často osamělé postavy, které se snaží naplnit nějaký absurdní cíl. Zároveň je Ichikawa specialista na filmová zpracování významných literárních děl, např.  Kagi  (Klíč, 1959) a  Sasameyuki  (Sestry Makiokovy, 1983) od spisovatele Tanizakiho Jun’ichiróa. Z dokumentárních snímků stojí za pozornost hlavně  Tókyó orimpikku (Tokijská olympiáda, 1965), avšak největší komerční úspěch zaznamenal celovečerním hraným filmem  Inugamike no ichizoku ( Rodina Inugami, 1976), kriminálním příběhem s hororovýmí prvky.

JINNAI Takanori (1958)

Jinnai Takanori je nejen režisér, ale také herec a zpěvák. Jinnai se proslavil hlavně svými rolemi v úspěšných japonských seriálech, které mu daly šanci hrát opravdu rozmanité role. Od komediální role v seriálu Aishiatteru kai (Milujem se?, 1989) až po roli zločince v temném thrilleru  Nemureru mori (Ospalý pes, 1998). Jinnai hrál také ve více než dvou desítkách filmů a často vystupuje v japonských zábavných pořadech. Jinnai si poprvé roli režiséra vyzkoušel v projektu filmu sedmi režisérů Tokyo zansu (To je Tokio, 2011), kde natočil epizodu Raning furí  (Running free). Svůj první celovečerní film natočil o dva roky později. Snímek Rokkázu (Rockers, 2003) je autobiografickým příběhem o punkové kapele The Rockers, kde sám Jinnai působil jako zpěvák. Sportovní snímek Samurai: Seiya no kisen (Zázrak sváteční noci, 2007) je jeho druhým a zatím posledním celovečerním filmem.

YAMAMOTO Satsuo (1910-1983)

Tvorba Yamamoto Satsua se dělí na studiovou a na vlastní nezávislou produkci.  Yamamoto spojil svoje jméno s Japonskou komunistickou stranou, a právě proto některé politické snímky musel distribuovat ve své nezávislé produkci. Ve studiové tvorbě Yamamoto natočil například klasiku žánru filmů o nindžích, Shinobi no mono (Nindža 1, 1962), kde hlavní roli ztvárnil Ichikawa Raizó, největší herecká hvězda tohoto žánru. V období 2. světové války se ani Yamamoto nevyhnul natáčení patriotických propagandistických filmů, například snímek Tsubasa na gaika (Okřídlené vítězství, 1942), ke kterému napsal scénář Kurosawa Akira.

Po skončení války Yamamoto točil hlavně politické snímky v nezávislé produkci. Tyto filmy se vyznačovaly vizuální dokonalostí, avšak jejich schématičnost v zobrazení hrdinského proletariátů v kontrastu se zlotřilými kapitalisty a aristokraty byla značně zjednodušující. Výjimku tvoří například film Niguruma no uta (Píseň o káře, 1959), který zachycuje nešťastné manželství  z období Meidži. Tento snímek umně upozorňuje na utlačování žen v japonské společnosti a je považován za Yamamotovo mistrovské dílo. V produkci studia Daiei Yamamoto nejčastěji točil komedie se sociálním podtextem, např. Akai mizu (Rudá voda, 1963)

 

SORI Fumihiko (1964)

Fumihiko Sori na sebe výrazně upozornil již svým prvním snímkem Pinpon (Ping-pong, 2002), za který získal i cenu Japonské filmové akademie za nejlepší režii. Pinpon je bláznivá sportovní komedie, která byla natočena na motivy stejnojmenné mangy. Právě komiksová inspirace a grafické zpracování ve filmu jsou pro tento snímek příznačné.  Dalším snímkem, který Sori natočil na motivy mangy, a který se také odehrává ve sportovním prostředí, je boxerský snímek Ashita no Jó (Zítřejší Joe, 2011).

Sori se již během studií věnoval počítačové grafice a zmínku stojí také jeho práce na Titaniku (1997) nebo na dnes již kultovním japonském seriálu Ikebukuro wesuto géto páku (Ikebukuro West Gate Park, 2000). Kromě hraného filmu se věnuje i žánru anime, např. snímek Bekushiru 2007: Nihon Sakoku (Vexille, 2007). Jeho poslední snímek je animovaný film Doragon eiji: Buraddo meiji no seisen (Dragon Age: Svatá válka krvavého mága, 2012) zfilmovaný na základě počítačová hry Dragon Age: the origins.

 

KAWASAKI Minoru (1958)

„Mistr japonských béčkových, přihlouplých filmů“, jak o sobě sám Kawasaki Minoru píše na svém oficiálním webu. Je bez diskuze, že Kawasakiho filmy jsou bizarní a ještě podivnější bývají jeho hlavní hradinové.  Ve filmu Ika resurá (Zápasník sepie, 2004) se hlavní hradina promění v sépii, zatímco v jeho snímku Koara kachó (Sekční šéf je koala, 2005) zaměstnance firmy zosobňuje koala. V dalším snímku Kani górukípá ( Krab brankář, 2006) zase můžete sledovat příběh přerostlého kraba, který se stal brankářem fotbalového týmu. Ve filmu Neko rámen Taishó ( Kocour vaří rámen, 2008) se kocour Thomas stane specialistou na vaření nudlové polévky rámen. Kawasaki má na svém kontě také parodie, například Niho igai zenbu chinbutsu (Kromě Japonska se všechno potopí, 2006), který je zesměšněním katastrofického filmu Nippon chinbotsu ( Japonsko se potápí, 1973), či Girara no Gyakushú: Tóyako Samitto Kiki Ippatsu (Girara znovu útočí: Ohrožení summitu G8, 208), který vypráví o meteoritu, z něhož vyleze monstrum Girara během summitu G8 v Japonsku. Opět se jedná o parodii na starší film, konkrétně na Uchú daikajú Girara (Vesmírné monstrum Girara, 1967). Kawasaki Minoru patří zkrátka mezi režiséry, kteří mají mimořádnou zálibu v recesi.

SHINODA Masahiro (1931)

Shinoda Masahiro je hlavním představitelem tzv. japonské nové vlny 60. let a vyznačuje se především osobitým vizuálním stylem. Shinoda je velkým obdivovatelem Mizoguchi Kenjiho, a proto v jeho dílech  ze 60. a 70. let můžeme vliv tohoto mistra japonské kinematografie rozpoznat. To se týká především využívání extrémně dlouhých záběrů, např. ve vizuálně odzbrojujícím snímku Ansatsu (Atentát, 1964) zasazeném do období Meidži. Shinoda původně vystudoval divadelní vědu na univerzitě Waseda, a proto můžem vliv divadla Kabuki a Bunraku v několika filmech rozpoznat, např. ve snímcích Shinjú: Ten no Amijima (Společná smrt milenců v Amidžimě, 1969) nebo Buraikan (1970), které jsou zasazeny do období Edo.

Jako v případě většiny Shinodových vrstevníků (např. Ôshima) se Shinodovy snímky vyznačují antiautoritářským postojem, který v jeho případě hraničí až se zahořklým nihilismem. Hlavní hrdinové Shinodových snímků jsou často zachyceni jako oběti systému, např. ve snímku Namida o shishi no tategami ni (Slzy na lví hřívě, 1962). Na rozdíl od svých kolegů řadících se mezi  režiséry nové vlny se však nebál pracovat s historickými náměty.

YAMAGUCHI Yúdai (1971)

Yamaguchi Yúdai patří k dalším výstředním režisérům své doby, jemuž podivnost jeho snímků vynáší úspěchy na zahraničních festivalech. Pokud máte rádi filmy, kde mimozemšťané proměňují pozemské bytosti v biomechanická monstra, film Mitobóru mashin (Stroj na masové kuličky, 2005, režie společně s Yamamoto Juníchim), nebo kde je hlavním hrdinou příšera v podobě mimina, Akanbo Shójo (Holčičky, 2008), tak byste si tvorbu tohoto režiséra neměli nechat ujít. Yamaguchi  se ve své tvorbě pohybuje nejčastěji mezi komedií a hororem. Od svého debutu Jigoku koshien (Pekelný baseball, 2003) pilně natáčí další a další výstřední snímky, které se práce svým bizarním charakterem těší velké oblibě fanoušků japonské kinematografie.

KAWAJIRI Yoshiaki (1950)

Tento režisér začal pracovat pro animační studio Mushi Production Animation hned po absolvování střední školy. V 70. letech přestoupil do Madhouse Production, kde se postupně propracoval do role režiséra animace. V roce 1984 režíruje svůj první snímek Lensman (společně s Hirokawou Kazuyukim). V roce 1987 Kawajiri vytvořil Y’jú toshi (Město prokletých bestií), hororové anime ve stylu neo-noir. Mezinárodní uznání si Kawajiri získal svým dalším animovaným filmem, Júbei ninpúchó (Džúbei a umění nindžucu, 1993). Jubei ninpúchó je akční thriller plný napětí a bojových scén. Kawajiriho další snímek Banpaia Hantá D (Lovec upírů D, 1999) je napínavý příběh o upírech. Banpaia Hantá D a yójú toshi byly oba natočeny na motivy hororových knih spisovatele Kikuchiho Hideyukiho. Kawajiriho anime jsou temná, skvěle technicky zpracovaná, děj má spád. V tomto duchu se nese také jeho zatím poslední snímek Hairandá (Highlander, 2007)

AKEHI Masayuki (1937)

Akehi Masayuki po vystudování Umělecké fakulty na univerzitě Nihon daigaku (což je v Japonsku vyhlášená filmová škola) nastoupil v roce 1959 do filmových studií Tóei. Zde dělal asistenta režisérům, jako byli Imai Tdashi či Saeki Kiyoshi. Svůj první celovečerní animovaný film natočil v roce 1980 a sice sci-fi příběh na motivy mangy od Ishinomoriho Shótaróa Saibógu 009: Chóginga densetsu (Cyborg 009-Supergalaktická legenda). Akehiho grafické zpracování vesmíru si získalo mnohé nadšené obdivovatele. Po úspěchu Cyborga, Akehi režíroval další animované snímky jako Seinto Seiya: Saishú seisen no senshitachi (Saint Seija: Poslední svatí bojovníci, 1989), příběh o mystických bojovnících dle populární japonské mangy Seinto Seiya (od Kurumady masamiho). Předlohou pro jeho poslední animovaný film Suramudanku Hoero basukettoman damashii! Hanamichi to Rukawa no atsuki natsu (Slum Dunk: Ať vyje duch basketbalisty, 1995) byla sportovní manga Slam Dunk z basketbalového prostředí.

 

Tags: , ,