„V nebi i na zemi není kam se ukrýt;
je štěstím vědět, že člověk je prázdný a věci jsou prázdné.
Tak krásný je velký mongolský meč,
jeho lesk protíná záblesky jarní brízu“
(Báseň, kterou složil Bukko Kokushi, když chrám ve kterém pobýval přepadli Mongolové. Z hluboké koncentrace ho nevyvedla ani čepel přiložená na krk. Útočníci, zmateni jeho nedostatkem strachu, ho nechali být, údajně bez jediného škrábnutí.)
Posuzování vztahu obecně mezi bojovým uměním a cestou Buddhy není vůbec jednoduchá záležitost a je při něm třeba vzít v úvahu mnoho historických i praktických faktorů, jenž se podíleli na vzniku obou. Především je třeba jasně definovat pojem „bojové umění“ a ačkoli se to na první pohled nezdá, dle mého názoru je to jeden z nejtežších problému, kterým tato úvaha bude čelit. Ještě dříve si ovšem musíme jasně definovat pojem „boj“. Budeme se držet tvrzení, že boj je aktivita, odehrávající se mezi nejméně dvěma či více zúčastněnými subjekty, jejichž cílem je eliminace toho druhého, případně těch druhých. Bez této definice by nemělo nejmenší smysl pokračovat dále. Následuje pojem „bojové umění“. Budeme ho považovat za systematicky vytvořenou taktiku, mající za cíl získat v boji výhodu, pomocí které jeden subjekt snadněji porazí svého oponenta.
Naše otázka zní: „využívá Buddhismus boj, potažmo bojové umění?“ Ale jistě. Neváhám tvrdit, že boj je jeho hlavním účinným prostředkem k dosažení svého cíle. Boj a velmi tvrdý. Je to boj se dvěma největšími nepřáteli, jaké člověk může mít. Boj s nevědomostí a z ní vycházejícím strachem. Nevědomost je vskutku ten nejhorší a nejzáludnější nepřítel, jaký nás všechny terorizuje a způsobuje problémy již od počátku věků. Je zdrojem vnitřního i vnějšího násilí, jehož jsme svědky každým dnem. Málokdy si ovšem uvědomujeme, že je to právě nevědomost, co způsobuje tolik těžkostí jak nám, tak i naším prostřednictvím lidem kolem nás.
Jedná se však o „boj vnitřní“, jaký většinou nejsme zvyklí nazývat bojovým uměním, přesto však je jeho podstata stejná jako u boje „vnějšího“.
Nejznámějším příklad spojení buddhismu a bojového umění je nejspíše tradiční čínský zenový řád Shaolin. Dovoluji si tvrdit, že této filosofické škole se povedlo nejjemněji a nejúčinněji spojit Buddhovu nauku (konkrétně její zenovou podobu) a aktivní fyzickou yogu a z ní vyvinout jak extrémně propracovaný druh meditace za účelem komplexního zdokonalování, tak i vysoce účinou formu sebeobrany, určenou k ochraně před útoky zlodějů a divokých zvířat, díky které již v dávných dobách mohli mniši volně cestovat i na velké vzdálenosti s velikou šancí na přežití.
Slabá mysl, slabá pěst;
Silná mysl, netřeba pěstí.
Shaolinské přísloví
Nyní, když rozumíme pojmům „boj“ a „bojové umění“, přejdeme ke vztahu boje s buddhismem, přičemž si opět stanovíme, co budeme brát jako „buddhismus“. Buddhismus, nebo přesněji Cesta buddhy je pojem, vstoupivší do dějim před cca 2500 lety, kdy princ Siddharta Gautama, známý téže jako buddha Shakyamuni začal vyučovat svůj návod na to, jak se pouze vlastními silami, nezávisle na čemkoli nadpřirozeném, jednou provždy zbavit všech rušivých emocí a dosáhnout tím trvalé vnitřní harmonie, jakožto zcela essenciálního stavu všech věcí na světě. Pokud se má nahlížet na buddhismus obecně, tato definice je zcela nezbytná.
Tento způsob dosažení úplné a trvalé harmonie je shrnut do tzv „čtyř vznešených pravd“, které jsou zcela základním principem pro všechny filosofické školy, patřící k buddhismu. Pokusím se vám je podat vlastními slovy.
Tyto Čtyři vznešené pravdy jsou:
1. Pravda o strasti
Náš svět je plný utrpení. Utrpení existuje a jeho popíráním ho nijak nezmenšíme. Nezbývá nám tedy než jej přijmout a snažit se mu účinně bránit
2. Pravda o původu strasti
Aby sme se mohli nečemu účinně bránit, musíme to nejprve perfektně poznat a porozumět tomu. I když nacházíme pro naše utrpení na první pohled rozličné a jasné důvody, tyto důvody jsou buďto zcela iluzorní, nebo zástupné, neboť ten opravdu pravý a nejesenciálnější důvod všeho utrpení je nevědomost a z ní pramenící strach. Pokud se trápíme sami, duvod se dá zařadit do dvou kategorií. Zaprvé: Skutečnost, kvůli které se trápíme se nedá změnit, tudíž naše muka jsou zcela zbytečná a ničemu nepomohou. Zadruhé: Skutečnost, kvůli které se trápíme se dá změnit a my, místo abysme se snažili dát věci opět dopořádku, raději se utápíme v sebedestruktivních emocích, a tím se připravujeme o naději na vnitřní klid.
3. Pravda o ukončení strasti
V okamžiku, kdy jsme indentifikovali tu nejpůvodnější a nejopravdovější příčinu strasti, můžeme na základě našeho pozání přistoupit k jejímu ukončení. V tomto bodě se velice často dopouštíme omylu, způsobenému špatným rozpoznáním pravé příčiny v pouhém jejím následku, díky čemuž skutečná příčina, a tím i strast sama budou trvat nadále a nám se může stát, že tato chyba bude mít pro nás i naše okolí katastrofální následky. Uvědomíme-li si pro to, že nevědomost a strach jsou opravdovými důvody našeho utrpení, budeme s nimi moci bojovat. V čínstině se pro význam „pesimismus“ používá výraz ze dvou znaků. První je záporka a druhý znamená „ostře a jasně vidět“. Jakmile si začneme uvědomovat, že nevědomostí způsobené rušivé emoce nám zatemňují pohled, a tím nám zabraňují vidět věci v jejich skutečné podobě, což nám řetězovou reakcí způsobuje další a další utrpení, bude pro nás mnohem snadnější se jednou provždy rozhodnout s těmito utrpeními zkoncovat.
Učit se snadné věci je tak náročné proto, že neustále hledáme tu „magii“, která je činí snadnými
Shaolinské přísloví
Jistě, zde můžete namítnout „A co, když mi někdo aktivně ubližuje, nebo mě ohrožuje? Tam přeci nejde nějakou nevědomost…“ Takto uvažovat by byl však převeliký omyl. I v takovýchto případech je výše zmíněný princip stejný. Zaprvé je třeba pečlivou analýzou zjistit, zdali a jak se daná situace dá změnit, či ji předejít. Například, chce-li nás někdo přepadnout a my máme možnost utéct, je to v tu chvíli to nejideálnější řešení, neboť tím zabráníme konfliktu a to bez zbytečného ohrožení. Pokud se vám povede konfliktu zabránit, zachráníte tím nejen sebe, ale i onoho „utočníka“, který je natolik zaslepen vlastní nevědomostí, že je schopen nečeho tak fatálního a všestranně destruktivního, jako je ubližovat druhým…
Jediný opravdu vyhraný střet je ten, který nikdy nezačal
Sun tzu, Umění války
Nemáme-li ovšem možnost utéct, stojí před námi převelice náročný úkol. Asice zjistit povahu situace na straně naší a na straně našeho oponenta a podle toho se rozhodnout, zdali zvolit obranu pasivní, či aktivní.
Nikdy nebojuj, nemáš-li naději na úspěch
Sun tzu, Umění války
Pokud se zmýlíme, následky pro oba dva budou fatální. Paradoxně se může stát, že mnohem fatálnější, než kdybychom zvolili stoický postoj
Ten, kdo zná nepřítele, vyhraje padesát procent bitev.
Ten, kdo zná sebe, padesát procent bitev.
Ten, kdo zná nepřítele i sebe, prohraje pouze v případě, chtějí-li tomu nebesa
Sun tzu, Umění války
Proto je třeba pečlivě analyzovat a hodnotit poměr našich sil a pouze tehdy, dojdeme-li k závěru že naše předpoklady na úspěch jsou natolik silné, abychom mohli přistoupit k aktivní obraně, budeme doufat, že náš odhad byl správný a pustíme se do boje. Věcí nejstěžejnější však je nepropásnout šanci na útěk, a tím zcela zabránit střetu.
4. Pravda o Cestě
V okamžiku, kdy se nám povedlo tímto způsobem ukončit byť sebemenší strast, můžem si připsat první krůček na velké cestě za dosažením trvalé, opravdové a dokonalé vnitřní harmonie. Nejzájkladnější podmínka je vytrvat a nepolevit v pozornosti a odhodlání. Lidská mysl má velice nebezpečnou vlastnost, asice se nechat ukolébat pocitem úspěchu a de facto se tak nechtěně vystavit nebezpečí, které totiž stále číhá kolem a čeká na dostatečnou chvilku naší nepozornosti, aby nás mohlo opět přemoci. Dvě věci jsou proto nejzásadnější. Je to neustálá analýza fungování jak naší mysli a těla, tak našeho okolí. Tím zajisté nemyslím paranoiu, ani neustálé napnutí bez odpočinku. Právě naopak. Budeme-li krůček po krůčku naší mysl trénovat a učit jí bdělosti, stane se naší součástí, stejně jako se pokaždé rozhlédneme, když přecházíme přes ulici. Zadalší, jedním z úplně nejvýhodnějších prostředků k dosažení klidné a pozorné mysli je meditace. Pojem meditace tak, jako většina podobných „tajemností“ má bohužel v dnešním světě mnoho misinterpretací, proto si jej pojďme trochu přiblížit. V zásadě se dá říci, že existují dva typy meditace. První je „Jednobodová koncentrace“ a druhý je „Meditace v hledu“. Jednobodová koncentrace, [skrt: samadhi] je cílený stav , při kterém je mysl zaměřena na jeden jediný objekt pozornosti, což ve většině případů je vlastní dech. Dá se říci, že dosažení samadhi je základním předpokladem jakékoli meditační praxe, ať se již jedná o běžnou meditaci v sedě, v chůzi, či třeba Gung-fu. Zároveň je předstupněm Meditace vhledu [skrt: vipassana]. Obecně rečeno, vipassana znamená analýzu jevů a věcí (např. Pohybů svého těla a okolí) v okamžiku naprostého zklidnění mysli, při kterém nedochází k vyvstávání rušivých emocí, které by znemožňovali jasné a ostré vnímání reality.
Stejně jako žluté lístky mohou být zlatými mincemi pro plačící dítě, mohou i takzvané „tajné pohyby“ a kontrolované pozice zapůsobit na nevzdělaného bojovníka
Bruce Lee
A jelikož informací zde padlo mnoho a toto schematické podání se díky mým velmi omezeným znalostem nejspíše může stát nepřehledné a matoucí, pokusím se vše znázornit na příkladu ze života. Představte si člověka ležícího na pláži u moře, všude kolem slunce, písek, vůně moře, zvuk příboje. Dovolená, na kterou se celý rok těšil. V tu chvíli zažívá nefalšovaný pocit odpočinku a pohody, všechny starosti a rušivé emoce z něj rázem spadnou. V tu chvíli si je jist že zažívá pocit harmonie, který nic všedního nemůže narušit. Jenže… jak tak leží, oči mu ulpí na dívce opalující se „topless“ na lehátku opodál. Mladá a snědá, husté vlasy se rozkládají na dokonalých tělesných křivkách. V tu ránu se celá jeho pozornost upne k tomuto novému „objektu zájmu“. Myšlení jakoby se vypnulo, adrenalin se začne vyplavovat a krevní tlak stoupne. I když si to v tuto chvíli ještě neuvědomuje, pravě tímto okamžikem vzal jeho nekonečný pocit harmonie za své. A vystřídal jej pocit sevření a touhy(což je pravým opakem vnitřní harmonie). Jak málo k tomu stačilo… V současné době je ve stadiu pouhé fascinace a stačí mu onu slečnu sledovat. Pokud to bude trvat déle, možná ho přemůže touha navázat kontakt. Jenže, ještě než se tak může stát, vrátí se z moře její přítel a oba se k sobě začnou chovat nanejvýš láskyplně. Náš pan okouzlený zažije první šok. Přelije se přes něj vlna totálního rozčarování, která ho málem utopí. Zjistí totiž, že objekt jeho náhlé touhy již není k mání. V tuto chvíli se dostáváme k podstatě našeho problému. Má totiž teoreticky před sebou tři možnosti. Kterou cestou se vydá, to závisí z velké části na míře, do jaké se jeho mozek nechal zatemnit. Pokud se jedná o člověka s dostatkem vůle a rozumu, nechá celou věc plavat a za čas, když odezní chemické reakce v jeho těle, může opět zažívat radost z krásných chvil. Pokud je to člověk slabé vůle a s trvalým nedostatkem vyrovnanosti, bude se tím
užírat ještě velmi dlouho, bude z toho mít deprese, bude nesmyslně uvažovat ve stylu „Co by se stalo, kdyby…“ a z vlastí nevědomosti o původu vlastních emocí tak bude mít totálně zkaženou náladu. A to jen kvůli tomu, že nedokázal ovládnout touhu získat něco, co mu nenáleží. Jeho uvažování bude tak zatemněné, že nejen nebude mít nejmenší šanci uvědomit si skutečný důvod toho, proč se cítí takhle, nýbrž i si nebude vůbec uvědomovat destruktivní účinky těchto emocí. Dojde-li na třetí možnost, znamená to že náš pan okouzlený má tak velké sebevědomí a tak málo soudnosti, že se jí pokusí jejímu příteli přebrat. Jak to může dopadnout, nechám na vaší fantazii, jen k tomu snad podotknu, jak málo zde stačí k tomu, aby naprosto dokonalý pocit té „nejvyšší“ harmonie se náhle změnit v docela běžnou rvačku o holku… A běda mu, pokud použije nějaké bojové umění
– jenom tím znásobí katastrofu, kterou přivodil v první řadě sám sobě a v neposlední řadě úplně cizím lidem, kteří si ho možná ani nevšimli a to vše pouze diky vlastní nevědomosti a neschopnosti se ovládat.
Člověk může vyhrát tisíce bitev a nad tisíci lidmi, ale přesto nejlepšími bojovníky jsou ti, kdož vyhrají sami nad sebou.
buddha Shakyamuni
Jak jsme si zde zmínili, Gung-fu je tedy jedna z forem meditace. Výraz „Gung-fu“ se dá přeložit jako tvrdá práce. Pro jeho bezpečné zvládnutí je třeba dlouhodobý a intenzívní výcvik pod přísným vedením zkušeného mistra, zahrnující jak onu praktickou tak i vysoce přísnou teoretickou část, bez které se Gung-fu v žádném případě nemůže obejít. Pokud se žák snaží učit pouze bojovému umění bez teoretického základu, či pokud má k tomuto studiu motivaci jinou, než odhodlání trénovat se v kultivaci těla i mysli za účelem dosažení celkové harmonie, potom se vystavuje extrémně velkému nebezpečí nepochopení všech principů této velmi náročné a účinné celostní yogy, což může mít za následek její nesprávné použití a velmi drastické ublížení jak sobě, tak svému okolí.
Jestliže lučišník střílí kvůli ničemu, ovládl již zcela své umění
Jestliže střílí kvůli mosazné sponě, nevyhne se nervozitě
Jestliže střílí kvůli zlaté ceně, stal se zaslepeným
Chuang tzu
Právě kvůli nebezpečnosti nesprávného pochopení podstaty Gung-fu, platí v shaolinské tradici velice ostré dogma, jež praví že praxe opravdová zenu nevyžaduje praxi bojových umění, nicméně praxe bojových umění nezbytně vyžaduje opravdovou praxi zenu. Stejně tak jako žebříček priorit, který klade na první místo praxi zenu a až daleko potom praxi bojových umění.
…varuj se špatnému porozumění; nevěnuj se cvičení jen občas; cvič neústupně; buď osvobozen zkoumáním a analýzou; varuj se jedovatého jídla; nenakládej náklad pro koně na poníka…
geshe Chekawa
Smutné na tom je, že zneužívání síly se shaolinské tradici nevyhnulo ani přes takováto opatření. Mniši z kláštera Wutang začli být známi svým agresívním chováním a zapojováním se do politických afér, což vedlo představené hlavního kláštera Honan k odejmutí legitimity, přicemž tamějším mnichům byla nabídnuta možnost pokračování ve studiu v některém z ostatních klášterů.
V dnešní době je linie Wutang světoznámá hlavně díky technice T’ai Ch’i Ch’uan. Její adepti však mnohdy popírají samou existenci řádu Shaolin, nebo případně uznávají existenci pouze kláštera Honan…
Co se týče osudu Shaolinského řádu, během komunistického převratu a kulturní revoluce byly kláštery zničeny a vypleněny. Zápádní klášter na E-mei shan měl dokonce sloužit jako cvičný cíl pro dělostřelectvo. Dnes je na jeho místě vybudována přírodní rezervace pro pandy.
Klášter Honan byl posléze obnoven a teď slouží jako Potěmkinova vesnice pro turisty, které svou bohatostí ubezpečuje, že Čínská komunistická zcela podporuje zachovávání kulturních odkazů a dokonce i buddhismus. Podle svědectví příslušníků řádu v exilu se zde ovšem nedochovala žádná přímá spojitost s opravdovou shaolinskou tradicí. Bojové umění Wu-Shu, které se zde vyučuje, sestává pouze z kombinace moderních stylů a akrobatických prvků, zatímco teoretická nauka odráží střípky mnoha směrů, nikoli však shaolinského.
Pravá tradice Shaolinu nyní přežívá v exilu a její studenti sepsali knihu, ve které sumarizovali teoretickou část své nauky, což je nejlepší obrana proti dezinformacím, které tuto úžasnou tradici provází dnes na téměř každém kroku.
Je mou povinností ovšem dodat, že já bohužel nejsem shaolinský mnich, nýbrž jen nadšenec, kterému učarovala vůle, pružnost, a vnitřní síla, pramenící z kombinace zenu, signifikantního vlivu tibetských učení a bojových umění, jež dala vzniknout shaolinské tradici tak jak se s ní můžeme setkat v exilových klášterech většinou v Americe, kam se podařilo mnohým mistrům uniknout před ničivými rudými gardami. Vybrat si pro tuto úvahu Shaolin je proto, dle mého názoru, po všech stránkách výhodné. Zvláštěpak se mi jej možná také podaří lehce očistit od mnohých nehorázností a fám, které byly kolem něj za ta léta vytvořeny.
Dospěl jsem k závěru, že Karate a Zen jsou jedno a to samé
Společně tato harmonie kultivuje intelekt před hbitostí
Miyagi Chojin
Jako poslední část je mou povinností se zmínit o další podobě spojení buddhismu s bojovým uměním. Doposavad jsme se zabývali konceptem bojového umění jakožto nástroje k prohloubení meditace. Nyní zaměříme pozornost na koncept opačný. Podívame se opět do Číny, ale i Japonska , kde si buddhismus, velkou částí zen, získal velikou oblíbenost mimo jiné také pro svoji ostrou a přímočarou logiku a disciplínu, která se i přes svůj zásadní odpor k násilí stala mocným a vítaným pomocníkem válečníka, jemuž pomáhala zachovat si klidnou mysl a odhodlání i v žáru zuřící bitvy.
Nutno však podotknout, že i přes mnoho misinterpretací na dočista základních úrovních výkladu, se právě díky proniknutí do této nauky, spousta válečíků vzdala boje a začala se věnovat tradiční vnitřní praxi, čímž se dá zkonstatovat, že i zde zanechalo Buddhovo učení neopomenutelný přínos.
Přiznám se, že tento článek jsem přepracovával mnohokrát a stále jsem s jeho podobou nebyl spokojen, takže doufám že současná podoba je srozumitelá a přehledná, že mnou podané informace budou přínosem a že jsem se nedopustil chyb a nepřesností.
Čerpaná a zároveň doporučená literatura k rozšíření přehledu souvisejícího s tímto tématem, je v tomto případě:
Order of Shaolin Ch’an – The Shaolin Grandmasters’ Text (k mání na Amazonu)
J.S. Dalailama – Základní učení Tibetského buddhismu I,II,III
Dogen – Shobogenzo, Fukan zazengi
Tags: Bojová umění, Buddhismus
