Bedřich Feuerstein

Nedávno u nás vyšla kniha s názvem Bedřich Feuerstein – Cesta do nejvýtvarnější země světa. Její autorkou je mladá historička umění Helena Čapková, které jsme se zeptali, proč se rozhodla psát právě o prvorepublikovém architektu Bedřichu Feuersteinovi a jeho cestě do Japonska, nebo co ji samotnou připoutalo k Japonsku.

 

Jak se stane, že se česká historička umění ocitne v Japonsku?
Hlavním důvodem byl pro mě vždy výzkum. Studovala jsem vedle dějin umění ještě japonská studia, a to jak v Praze, tak v Londýně, takže studijní pobyty v Japonsku mne prostě nemohly minout. To, že v současnosti učím dějiny umění na univerzitě Waseda v Tokiu, je tedy souhra šťastných náhod a usilovné badatelské práce. Jsem sice daleko od rodiny, ale nemůžu si ani v nejmenším stěžovat, pedagogická práce mne nesmírně baví.

 

Čím vás osobně Japonsko okouzlilo?
Japonsku jsem zcela propadla už na střední škole. Studovala jsem gymnázium s výtvarným zaměřením, a tak jsem se dostala také ke kaligrafii, kterou vyučovali japonští dobrovolníci. Během hodin jsem si postupně začala všímat zvláštního chování japonských učitelek, což byly většinou manželky Japonců pracujících v Čechách. Zaujala mě zvláštní směs jejich nevšední noblesy a roztomilého nevkusu. Na jedné straně to tedy byla krása japonské kaligrafie, kontrast černé a bílé, tah hustou tuší, dech nehmoty a k tomu všemu přísná estetika japonského písma. A na straně druhé růžové rty, plyšoví medvídci a jiné figurky visící z kabelek mých učitelek. Přitahovala mě také smutná něha starších Japonek, trochu bezradných, oblečených ve strakatých modýlcích, které uměly jen pár slov česky. Japonsko, které mě dodnes fascinuje, je právě plné extrémů, kontrastů a nevšedních chutí.

 

Jaké další kontrasty máte na mysli?
Kontrasty, tedy schopnost jít do krajnosti či dokonce ještě dál, pozoruji v Japonsku každodenně. Ve dne vidíte stoický klid bezchybně upravených úředníků a byznysmenů, ale také úctu a respekt k druhým lidem. Když vám třeba náhodou v přeplněném metru vypadne peněženka, tak vám ji spolucestující zdvořile vrátí. Naopak v noci či během svátků se rutina a umírněnost promění eufemisticky řečeno v bujaré oslavy pomíjivosti, prostě jí a pije se až přespříliš. Například spící opilce, kteří ve dne byli těmi spořádanými úředníky a byznysmeny, nikdo na lavičce nebudí, dokonce je nechají vyspat přímo na chodníku. Nikdo je také neokrádá a nelegitimuje a policisté je nechají v klidu vystřízlivět.

 

Tak to je asi sen všech opilců. Je těžké naučit se japonsky?
Záleží na tom, jaké jazykové úrovně chcete dosáhnout. Říct si v obchodě o chleba se naučí každý. Naučit se však debatovat, psát a číst odbornou literaturu, je velmi těžké. Běžná konverzační japonština zas tak těžká není.

Co vás konkrétně zaujalo na Bedřichu Feuersteinovi, že jste se rozhodla o něm napsat knihu?
V rámci studia jsem intuitivně hledala téma, které by se stalo jakýmsi průsečíkem mých oborů. Začala mě fascinovat očividná, leč málo prozkoumaná japonskost funkcionalistické architektury či šíře modernismu. Na Bedřicha Feuersteina mne upozornil můj profesor Rostislav Švácha. Mapování a analýza Feuersteinova architektonického díla mi zabraly mnoho let. Navštívila jsem také poněkud obskurní archivy a soukromé sbírky v různých koutech světa. Nakonec jsem mu věnovala jednu kapitolu ve své doktorské práci a teď také celou knihu.

 

Co Feuersteina přitahovalo na Japonsku? Měl třeba japonskou přítelkyni?
Architekt Bedřich Feuerstein obdivoval Japonsko podobně jako mnoho jeho současníků, kteří byli pod vlivem dobového japonismu. Japonské umění a posléze především architektura pro ně byla jedním z ideálů, ke kterým vzhlíželi. Do Japonska však Feuersteina nezavedla v roce 1926 jeho zvídavost, ale profesní nabídka architekta Antonína Raymonda, která byla zajímavější než jiné nabídky. V Japonsku pak působil čtyři roky, o čemž poměrně podrobně pojednává má kniha. Co se týče Feuersteinových japonských přítelkyň, bylo jich zřejmě několik, ale příznačná diskrétnost doby nám neposkytuje mnoho konkrétních informací.

 

V odborné zahraniční literatuře se traduje, že Bedřich Feuerstein byl židovského původu. Ve vaší knize jsem se však dočetla, že pro tohle tvrzení neexistují žádné důkazy a opak je pravdou.

Ano, Feuersteinovo židovství, které předpokládalo mnoho jeho současníků poukazujících na jeho fyziognomii a konexe, které měl ve společnosti, posléze tradovalo několik odborníků a je, jak se zdá, stejně populární jako téma jeho japonských žen. Bedřich Feuerstein velmi pravděpodobně židovského původu však nebyl a dobový antisemitismus ho nepochybně především na konci jeho kariéry výrazně poškodil. Přiznám se, že více než bádat o Feuersteinově původu mě zajímaly faktory, které zásadně formovaly jeho osobnost. A židovství, ať už na úrovni kulturní či náboženské, mezi takové vlivy nepatřilo. Je ale zajímavé, že si Feuerstein vypisoval poznámky z knih o genealogii aristokratických rodin, které by s jeho původem mohly nějak souviset.

 

Jaké byly Feuersteinovy architektonické návrhy? Ovlivnila ho zásadně tehdejší japonská architektura?
Feuersteinova architektonická virtuozita byla legendární, o jeho talentu se mluvilo v Praze, Paříži a pak i v Tokiu i Americe. Krematorium v Nymburku je vynikajícím příkladem jeho raného, byť již mezinárodními zkušenostmi poučeného díla. Japonské a později české projekty ze třicátých let, bohužel nerealizované, jasně dokazují jeho vyspělé architektonické myšlení. Japonská architektura, především ta tradiční, Feuersteina hluboce ovlivnila. Nejlépe to formuloval ve své přednášce o japonské architektuře, která již byla několikrát publikována a čtenář ji najde i v mé knize. Asi nejzřetelněji se však japonská inspirace objevuje ve Feuersteinových scénografiích – zvláště v inscenaci s příznačným názvem Asie, kterou uvedlo Divadlo na Vinohradech v roce 1933.

 

Máte vysvětlení, proč Bedřich Feuerstein ukončil v roce 1936 svůj život sebevraždou, když byl na vrcholu svých tvůrčích sil?
Neřekla bych zrovna, že v době, kdy se Feuerstein zabil, pobýval na vrcholu svých tvůrčích sil. Ale byl to určitě ještě mladý člověk, který měl slibnou kariéru před sebou, čehož si byl dobře a především bolestně vědom. Na pomyslném vrcholu svých tvůrčích sil byl po návratu z Japonska v roce 1930. Chtěl tvořit v Čechách, byl připraven nastoupit dráhu vysokoškolského pedagoga nebo také odjet znovu do zahraničí. Nic se však nedařilo a počáteční entuziasmus vystřídalo hořké zklamání. Deprese se začaly dokonce projevovat i na jeho fyzickém stavu. Dobové okolnosti, ať již to byla pouhá smůla nebo přímo klacky hozené pod nohy, dovedly zralého a zkušeného umělce, který měl v českém prostředí unikátní životní i profesní zkušenosti, do slepé uličky, na jejímž konci čekal zoufalý, i když plánovaný tragický konec.

 

Helena Čapková (1981) vystudovala japanologii a dějiny umění na Karlově univerzitě v Praze a dějiny japonského a čínského umění na Škole orientálních a afrických studií v Londýně. Od roku 2012 vyučuje dějiny umění na tokijské univerzitě Waseda. Odborně se věnuje modernistické architektuře, designu a meziválečné japonské výtvarné tvorbě. Podílela se na japonských dílech seriálu České televize Šumné stopy a externě působí na stanici Českého rozhlasu Vltava.

Článek byl publikován v Literárních novinách č.7

Autorka je publicistka

Tags: ,