Džórakudži
Při posledním semináři Nakagawa senseie v Čechách padlo rozhodnutí, že by malá skupinka těch nejfanatičtějších adeptů meče zavítala přímo do Japonska, aby
absolvovala intenzivní tréninkový seminář v chrámu Džórakudži, do něhož jezdí i Nakagawa sensei kontemplovat a věnovat se tamešigiri na bambusech madake, jimiž je okolí chrámu porostlé. Nakonec se vyprofilovala skupina čtyř kamikaze, akceptující rizika jako rozpad manželství, osobní bankrot či ozáření (ostatně dva z nás se při Česko – japonské společnosti přihlásili jako dobrovolníci pro humanitární pomoc v zemětřesením a cunami postiženém Japonsku). Nakonec vše dobře dopadlo a čtveřice mě, Slávka, Pavla a Tomáše s osudovou rozhodností vyrazila k ostrovům země vycházejícího slunce. Zde je stručný popis našich dobrodružství, která jsem si zaznamenával po večerech deníkovou formou a vždy uvedl neumělou básní haiku.
0.den přílet
I jarní vánek
spěchá východním směrem
za sakurami
Přiměřeně zbědováni jsme po více než patnáctihodinové martýriu letu v economy třídě dorazili v pozdních večerních hodinách na mezinároní letiště ve Fukuoce, kde nás očekával Nakagawa sensei a můj tchán, pan Fukuda, se svou paní. Dorazili jsme ve třech, Tomáš dorazil do Japonska o něco dříve, protože si vyřizoval nějaké záležitosti v Ósace. Po uvítání a v Japonsku obligátním předání dárků jsme malou dodávkou dorazili do útulného hotelu v Kurume a povečeřeli se senseiem v blízké restauraci. V dobrém rozmaru jsme pobesedovali, pojedli opečené nudle jakisoba a typické japonské omolety okonomijaki a poté znaveni dlouhou cestou upadli do Hypnovy říše spánku. Život v Japonsku pokračuje kromě postižených oblastí běžně, jakkoliv tragédie živelné katastrofy plní média a soucit a solidaritu s oběťmi vyjadřuje každý. Někteří Japonci odřekli turistické cesty do zámoří, protože jim připadlo nemorální bavit se, když jejich země trpí.
V Kurume žije Watanabe sensei z mečoznalecké rodiny Hon´ami, kterému jsem velice zavázán za mnohočetnou pomoc při studiu japonských mečů. Jakkoliv bych ho velice rád navštívil, bohužel to nebylo z časových důvodů ve slušnou hodinu možné, alespoň jsem mu později zatelefonoval a poslal dárky po p.Fukudovi. V každém případě všichni pociťujeme jedno – naše velké japonské dobrodružství započalo.
1.den
I dnešní večer
jako před staletími
hvězdy nad mořem
Osvěženi spánkem a posíleni snídaní v evropském stylu jsme na devátou hodinu ranní opět vsedli do senseiovy dodávky a vyrazili směrem k nádraží v Kumamoto, kde se k nám připojil poslední člen společenstva – Tomáš, který do Japonska dorazil o několik dní dříve. Zmiňoval, že předešlou noc strávil v tradiční dřevěné rustikální chalupě, a zatímco venku byla na roční dobu poměrně zima, v interiéru byla dle jeho soudu zima ještě o něco větší. Z důvodu chladné zimy se sakury trošku opozdily. Tu a tam jsme zahlédli strom či jejich shluk, nabírající na květ, připomínající dospívající čtrnáctiletou dívku s příslibem, že se z ní zanedlouho stane krásná žena. Mankai neboli bílorůžová oblaka okvětních kvítků sensei předpokládal na příští týden. Mihnul se kolem nás i hrad v Kumamotu, do kterého zavítáme za několik dní, a zamířili jsme směrem do Amakusy, místa proslulé jezuitské tiskárny na přelomu 16.-17. století. Nemohla na nás nepůsobit úžasná japonská krajina, střídající rýžová pole s horami a bambusovými hájky s občasným průhledem na moře. Na pobřeží moře jsme zastavili u pobřežního tradičního domu z období Bakumacu až Meidži, který byl restaurovaný a veřejnosti přístupný. V jeho dvou patrech jsme si mohli učinit představu o interiéru příbytku s tradičním uspořádáním, s tatami a tokonomou. Jen v Japonsku je možné, aby tento krásný, leč zcela nehlídaný objekt nepadl za oběť vandalům a pochybným existencím. Popili jsme plechovkové pivo kromě Tomáše – abstinenta a senseie, který řídil, a fotili se, což byla aktivita, prováděná od počátku výpravy s japonskou intenzitou všemi členy výpravy. Pobavili jsme se nějakou minutu s lokálním nakrátko ostříhaným staříkem o počasí a tak, a ten na závěr hovoru téměř s úsměvem řekl: „No, já mám rakovinu plic, už tu dlouho nebudu, tak chci ještě chvíli cestovat”.
Poobědvali jsme Nagasaki čanpon, nudle hojně zušlechtěné dary moře, a porce byla natolik důstojná, že jsme si onigiri, rýžové hnětenky zabalené v chaluze, nechali zabalit s sebou. Nedaleko restaurace se nacházel obchůdek se spíše inferiorní keramikou, zhotovený z ocelového vraku lodi, což byl další kamínek v mozaice neuvěřitelné vizuality zdejší krajiny. Chápu, kde Miyazaki hledal inspiraci pro své anime. Na třetí hodinu jsme dorazili do Amakusy a setkali se se zdejším cca pětatřicetiletým schopně vyhlížejícím starostou, který nás přijal v budově místního zastupitelství. Předali jsme mu mísu z broušeného českého skla a svazek mé publikace o cubách, záštitách samurajských mečů, kterou vydala společnost Bušidó, ztělesněná v naší výpravě Slávkem, a sensei poreferoval o chystaném gaššuku.
V Amakuse měli na přelomu 16.-17. století tiskárnu jezuité, vydali zde například překlad Ezopových bajek do Japonštiny, a narodil se zde Amakusa Širó (1621 – 1638), rónin po křesťanském knížeti Koniši Jukinagovi, popraveném po bitvě u Sekigahary roku 1600, který vedl ve věku 16. let Šimabarské povstání z roku 1637, které se mu o rok později stalo osudným stejně jako téměř čtyřiceti tisícům jeho souvěrcům, zmasakrovaným po dobytí hradu. Z obav z koloniální expanze pod pláštíkem křesťanství se pak země téměř hermeticky uzavřela zahraničnímu světu (sakkoku) až do poloviny 19. století.
Shledával jsem pro japonské poměry dostatečně signifikantním, že u jedné plastiky Amakusa Širóa se nacházely votivní dřevěné destičky ema, charakteristické pro buddhistické a šintoistické svatyně. Stanovisko Vatikánu v této záležiti není jasné. Po uzavření země (sakkoku) obzvláště po roce 1638 byli ukrytí křesťané hledáni pomocí fumie (šlapání na kříž či svatý obrázek) a pokud nekonvertovali, mohli si zajistit přímý lístek do nebe první třídou jistou mučednickou smrtí. Při japonské loajalitě myšlence a maximalismu bylo takových nemálo.
Složení našeho společenstva jaksi přirozeně vede k nepřetržitým eskapádám humoru, místy košilatého, který Tomáš, nejmladší (21 let) a nejslušnější, místy rozdýchává s jistými potížemi. Dobrodiní dobré party vedlo k tomu, že nás za celou dobu pobytu netrápila ponorková nemoc a pobyt jsme si krásně užívali.
Krajina je zpestřena až surrealistickými detaily, jako například obří vrtulové a malebně okorodované letadlo jednotek domoobrany kaigun džieitai, proměněné v restauraci. Překvapivě se to s charakterem jihojaponské přímořské scenerie nebije, ale naopak jí doplňuje.
K večeru jsme dorazili do malého útulného hotýlku na samém pobřeží moře, pojmenovaném Taikóbó podle čínského mudrce z období počátku dinastie Čou, Tchai Kung-Wanga, legendárního rybáře. Po vykoupání se v malé, ale útulné lázni ofuro, jejíž stěnu rámovalo obří akvárium s velkým bílým sumcem, se sešla společnost k večeři, kterou by nebylo možno označit jinak než za opulentní. O blaho našich chuťových buňek se starala ryba fugu, upravená ve formě sašimi(plátky ze syrové ryby), sašimi z platýze hirame, basaši, plátky syrového koňského masa, pokrm, jehož tradice započala za Sacumského povstání z roku 1877, ryba tai s blahopřejným významem jména a mnohé další vzácné pochoutky, zahrnující ryby, čtvernožce, mořské okurky, chaluhy a další exotické dary země vycházejícího slunce. Po této hostině u Trimalchiona jsme se přesunuli na pokoj a věnovali se popíjení znamenitého saké, potom nám mistr pouštěl videa s tamešigiri ze semináře ve Francii a analyzovali jsme si chyby, některé dosti bizardní. Nakagawa sensei šel spát jako první a zanedlouho pokojem otřásalo jeho hromové chrápání, trvající celou noc a znemožňující některým slabším povahám, mezi které jsem naštěstí nepatřil, zamhouřit oka.
Ještě chvíli jsme besedovali a kuli pikle se vztahem k následujícím programu, posmívali se duchovně založenému Tomášovi, odmítajícímu alkohol a na rozdíl od ostatních členů výpravy nejevícímu zjevné nadšení pro krásné pohlaví. Poté jsme i my spočinuli v horizontální poloze v tomto nevelkém, ale útulném přechodném příbytku s výhledem na jarní hvězdy a moře, začínající pár metrů od něj.
2.den
Hora Iida
zvuk chrámového zvonu
slyší jen kanci
Probudili jsme se do krásného dne s výhledem na moře hned za oknem a otřepali se ze včerejšího saké, naštěstí bez negativních důsledků. Snídaně byla opět velkolepá, s misoširo, rybou tai, rýží, mušlemi a dalšími skvělými složkami japonské kuchyně.
Vyprosil jsem si lebku malé velryby (nějaký druh delfína) zvíci fotbalového míče, pohozenou nedaleko loďky hotelu vytažené na břeh. Jakýsi rybář, komplementární k hotelu, se nabídnul, že nás doprovodí k místním pamětihodnostem, vsedli jsme do automobilů a v dobrém rozmaru zamířili po mořském břehu za svými cíli. Naší první destinací byla opuštěná pláž tvořená bizardními skalnatými útvary, poněkud připomínajícími své ekvivalenty na severu Skotska.
Jen velký pamětní kámen, připomínající tragické ztroskotání rybářů z Čóšú v 16. roce éry Meidži (u něhož se každý rok koná podle našeho průvodce malá záslibná bohoslužba) a malá svatyňka bódhisatwy Džizóa, nacházející se na úzké stezce vysekané do skal evokovaly občasnou lidskou přítomnost, dokládanou dále jen vyplavenými odpady.
Paměť krajiny a dějů, které se v ní udály, je šintoismu velice imanentní, komparativně s tím pociťuji v Čechách jisté vákuum vykořeněnosti. Kromě nás ani duše, žádní turisté, jen tu a tam zakroužil na obloze mořský orel. Úzká stezička vytesaná do skal, ale rychle končila a proto jsme pokračovali v lezení nad vodní hladinou, přičemž sensei to prováděl přes věk (58let) s udivující obratností. Skončili jsme u vraku dřevěné lodi, roztříštěné před mnoha lety na ostrých skaliscích, opět mnoho snímků, a opět se jelo dál.
Druhou destinací bylo úzké údolí, vedoucí k jeskyni Fukigawara, v níž se v době kolem křesťanského povstání v Šimabaře v roce 1637 shromažďovali křesťanští konvertité. Sensei s úsměvem říkal, že se zde objevují júrei, přízraky mrtvých, a opravdu místo mělo i za plného poledního slunce zvláštní, tajemnou atmosféru. Strž byla vybavená několika svatyňkami, Tomáš se u každé z nich krátce pomodlil.
Vypadaly udržovaně, žádná z nich nebyla napadená vandaly či vykradená. Strž strmě pokračovala vzhůru, takže bylo nutno se vyškrábat po zavěšeném horolezeckém laně s uzly. Dále se cesta ztrácela v neprostupné vegetaci, a tak jsme se vrátili, rozloučili s přátelským rybářem a pokračovali dál. Na skok jsme se stavili na karí, levném a dobrém obědě, akceptovatelném i našimi přejedenými útrobami.
Poté nás vůz dopravil ke chrámu Reigandó, známém především tím, že v poustevní jeskyni v komplexu poslední okamžiky života strávil legendární šermíř Mijamato Musaši, který zde v roce 1645 sepsal svou Knihu pěti kruhů. Napřed jsme se pomodlili před velkou plastikou Musašiho z bílého kamene za svůj rozvoj v bojových uměních, pak jsme prošli bambusovým hájem ke staroslavnému chrámu. Jedná se o místo s obrovským charizmatem, umocněným i plastikami pěti set arhatů na skalisku, z nichž některé mají uraženou hlavu z dob pronásledování buddhismu haibucu z období Meidži. Během cesty jsem s Nakagawou senseiem probíral teorii šermu i současný status quo světa bojových umění používajících meč, a velice jsem si rozšířil obzory a dozvěděl se mnoho nového. Sensei je neustále v dobrém rozmaru, uvolněný i přirozený, a stejný dojem mám i z jeho budó. Inu, kdo se již dostal tak daleko, nemusí si nic dokazovat a autorita z něj přirozeně vyzařuje, aniž by si jí nárokoval.
Poté už naše pouť vedla do cílové stanice, chrámu Džórakudži, po cestě jsme se zastavili v lázních onsen jménem Hotaru (světluška) a namacerovali se v nich do vroucí vody s požitkem téměř japonským. Tento přívětivý podnik jsme pak navtěvovali každý den. Chrám školy Tendaišú Džórakudži 常楽寺 byl založen na hoře Iidasan 飯田山 vysoké 431 metrů na sklonku éry Heian (cca v letech 1140-1150). Cesta se vinula úzkou silničkou s divokými serpentinami, sama hora Iidasan je porostlá džunglí bambusů a podle Nakagawy senseie na ní žijí divocí vepři, zajíci i hadi. Kance jsme občas při nočních cestách opravdu zahlédli. Konečně jsme dorazili k samotnému chrámu, úžasném místě pod vzrostlými stromy s kamennými lucernami porostlými mechem a napřed zamířili k hondó, hlavní svatyni, před kterou jsme se pomodlili a udeřili zavěšeným břevnem do majestátního bronzového zvonu s úžasným zvukem. Udělala se trochu zima. Poté jsme se přesunuli do hospodářské budovy, vybudované nedávno, a pozdravili se s jejím obsazenstvem, letitým mnichem školy Tendai, kterému z dob 2. světové války schází cca polovina prstů po zásahu kulometem (byl prý tenrát žákem střední školy, teď mu je kolem osmdesáti ), jeho o něco mladší sympaticku paní bómori-san po buddhistickém způsobu ostříhanou na krátko a dvacetiletou dcerou jímavé krásy jménem Jóko. Takže jsem si připadal jako princ Gendži, který měl pocit, že se ocitnul v nějakém starém vyprávění. Čekal zde i tchán, pan Fukuda, se kterým jsme se přátelsky uvítali a který nocoval v klášteře do zítřejšího poledne.
Zpočátku se nám dostalo krátké přednášky o teorii meditace vsedě zazen dle teorie školy Tendai a pak jsme povečeřeli vegetariánsky, ale chutně. Přestože jsme byli v chrámu, mistrovi se dostalo povolení, abychom pili alkohol, a tak sekulární veselá část společnosti včetně pana Fukudy i mě pokračovala až do noci. Došlo k obligátnímu dávání dárků, tradičnímu japonskému zvyku. Usnuli jsme na rohožích tatatmi v tradičním japonském stylu na matracích futon a byla nám přes noc vcelku zima.
3.den
Snídaně v chrámu
ředkví víc než okurek
ve svěžím chladu
Probudili jsme se, respektive byli jsme probuzeni relativně časně a přesunuli se s xerokopií srdeční sútry Hanja šin kjó do vymrzlé Hlavní svatyně, a zde se usadili do kleku seiza a pokoušeli se souběžně s paní domácí bonbori-san příslušnou sútru recitovat. Příliš jsme se nechytali, ani tak pro chlad či nepohodlí kleku seiza jako pro rychlé tempo i pro japonskou ne příliš šťastnou transkripci pro alfabetu. Připadal jsem si jako mnich Benkei ze hry divadla nó Ataka 安宅, předstírající při útěku se svým pánem Kuró Jošicunem v převleku za horské askety jamabuši čtení listu donátorů kanšinčó. Poté jsme vyrazili na snídani, tradičně vegetariánské zahrnující rýži a mou oblíbenou polévku miso, během které se nám podařilo trochu rozmrznout. Pokaždé před jídlem i po něm si klekneme do sedu seiza a pronášíme buddhistickou modlitbu jako poděkování za jídlo, obdobu křesťanského „chléb náš vzezdejší nech nám dnes…“ Líbí se mi to. Pokud budeme dobré brát jako samozřejmost, napůl jsme ho ztratili. I následující dny mívala vegetariánská strava v chrámu obdobnou formu, zahrnující různou nakládanou zeleninu, bambusové kořínky a podobně. O vytápění místnosti se staral malý přímotop na benzín sekijú stóbu, než jsme chladu uvykli, Slávek se lehce nachladil. Nepříliš populárními byly turecké toalety a někteří si na ně uvykali dlouho a reptavě.
Po snídani jsem zjistil, že absentuji můj pas a peněženka, po dlouhých minutách hrůzy se zrekonstruovalo, že jsem si je zapoměl včera v lázních onsen, inu zavolalo se tam – a nalezeno, kdosi je odevzdal, takže jsem si je s velkým ulehčením vyzvedl na recepci, kam mě odvezl autem tchán (který musel kolem oběda odcestovat). Ani nechtěli nálezné, inu, to se může stát jen v Japonsku. Nálezkyní byla jistá sympatická slečna Jumi Watanabe, pracující na recepci, patří jí můj nehynoucí dík. Po návratu jsem se chopil nunčaku a kusarigamy, abych se pod rozkvétající sakurou rozcvičil před vystoupením ve svatyni Kikuči. A když se ostatní vrátili z procházky, započal před hlavní svatyní trénink s mistrem Nakagawou. Sensei původně mailem požádal toliko o ukázku kusarigamy, ale když zahlédl, jak si pro radost cvičím s nunčaku, kteréžto disciplíně se věnuji od roku 1986, požádai i o doplnění této zbraně do enbu. Mezitím se naštěstí udělalo hezky. Se cvičnými meči bokutó jsme trénovali techniky maki uči, kiriage, dó giri, kesa kiri a cubame gaeši až do oběda. Zdejší vegetariánská strava působí blahodárně na mé zažívání. Krásná Jóko se tu a tam objevuje při servírování jako měsíc v úplňku, objevující se a mizící mezi mraky. Bohužel kromě servírování pokrmů se nám nedostává potěšení radovat se z její milé společnosti, samozřejmě neustále pomáhá bómori-san s úklidem, který paní domácí praktikuje od pěti hodin ráno a dvakrát denně, proto je vše klinicky čisté.
Vzhlížím k Jóko jako skladatel Gustav von Aschenbach v Mannově Smrti v Benátkách, z čehož mají Compañeros dílem legraci. Mě ovšem v Čechách čeká jiná krásná japonka, a to manželka Kayoko.
Po obědě jsme vsedli do vozu a mistr nás napřed vzal do Kumamotského obchodu s meči, kde mě zaujalo pěkné džúmondži fukuro jari, katana od Higo Dotanukiho a katana od Eišó Sukesady. Prodejce, starší pán v tradičním kabátku haori napřed vytahoval meče s fukure etc. spíše úrovně na iai a tamešigiri a postupně zvedal úroveň předváděných mečů, sensei s úsměvem tvrdil, že je to obvyklá strategie japonských obchodníků s meči. Na rozloučenou nám dal japonské cukroví wagaši. Následovala jízda do muzea Šimada bidžucukan s expozicí Mijamoto Musašiho, kde expozice zahrnovala první rukopis Go rin no šó, jeho kaligrafie, malby ve stylu Mu Čchiho a Liang Kaie a meč od Sadajukiho. Stejně jako ucušimono obřího meče od Bizen Nagamicua, který měl Sasaki Kodžiró při svém souboji s Musašim na ostrově Funadžima roku 1612. Obdobně jako v případě Reigendó jsem byl pohnut možností vidět na vlastní oči památky na legendárního šermíře, které jsem do té doby znal jen z reprodukcí a literatury.
Z muzea jsme se zastavili v onsenu a povečeřeli, dorazil i mistr džuda pan Tanaka, který také u Nakagawa senseie trénuje tamešigiri a iai. Chvíli jsme trénovali s bokeny a po sepsání událostí dne jsem po dvanácté hodině odešel spočinout na lůžko.
4.den
Samota chrámu -
jen bambusový svícen
společník mnicha
Časné probuzení vedlo k cestě do hlavní svatyně, kde se tentokráte nacházel mnich obósan v mnišském rouchu. Absentoval toliko Slávek z důvodu nastuzení, byli jsme svědky i aktéry buddhistického očistného obřadu harai školy Tendai, potom jsme se věnovali srdeční sútře a zazenu. Intenzivně na mě zapůsobilo, jak příjemný stařík se zmrzačenýma rukama působil při obřadu jiným, důstojným, vznešeným a energickým dojmem. Žije v Džórakudži již třicet let a když do chrámu přišel, byl v něm z vybavení jen svícen z bambusového kořene, muselo to být těžké. Žertovali jsme, že je to napravený člen podsvětí, protože amputace prstů (jubicumi) patří mezi zvyklosti japonské mafie jakuza. Jakkoliv jsme pociťovali intenzivní chlad, odcházel jsem na snídani s pročištěnou hlavou. Po tradičně dobré snídani jsme se věnovali tréninku, po jedenácté hodině jsme vsedli do senseiova vozu a zamířili směrem k cca tři hodiny jízdy vzdálenému Jufuinu. Po cestě jsme navštívili velice krásnou malou šintoistickou svatyňku ve stínu stromů nad malou říčkou, jejímž go šin tai (sídlem božstva) byla velká skála jménen kabutó. Pro šintó je charakteristické, že sídlem božstva může být kámen, strom či cokoliv obdobného, přísloví praví „kami wa banbucu ni jadoru” (božstva sídlí v miriádách jevů). Snad pro velice blízký vztah šintó k přírodě je tento vztah tak přirozeně imanentní i japonské povaze.
Potom naše cesta vedla ke svatyni Aso džindža 阿蘇神社, jedné z nejvýznamějších šintoistických svatyní v zemi. Podle senseie se zde při určitých příležitostech provozuje jabusame, tradiční jízdní lukostřelba, což by se obzvláště zamlouvalo kamarádům provozujícím v Praze kjúdó. Opět se intenzivně fotografovalo.
Po cestě jsme se zastavili ještě v jedněch starožitnostech u cesty, kde Slávek pořídil krásné tantó joroidoši v širasaja od Eišó Sukesady z počátku 16. stol. a pár dalších maličkostí, ostatní nakoupili hlavně keramiku. Poobědvali jsme rýžové hněténky onigiri, některé se slanými nakládanými slívami umeboši, na vyhlídce na hoře Širojama a pak pokračovala naše cesta horami, kde místy pozůstávaly ještě zbytky sněhu. Po páté jsme dorazili ke svému cíli, velkému bazaru v Jufuinu. Shodou šťastných okolností právě dorazilo několik mečů za akceptovatelné ceny, a každý si zakoupil alespoň jeden, včetně senseie, kromě toho se stala kořistí především keramika, i já si uchvátil excelentní koto wakizaši od Jamaširo Nobukuniho v montáži širasaja a nějakou keramiku včetně cca sto dvacet let staré čajovoé konvičky ve stylu sómecuke. Už se těším, až si v ní budu vařit gjokuro.
Po sedmé ukončilo frenetické pobíhání a smlouvání, vsedli jsme do vozu a nastoupili na zpáteční cestu. Na benzínové pumpě jsme si dali k večeři nudle rámen, obvyklou a dobrou variantu každodenní japonské stravy. Byli jsme už intenzivně znaveni, a tak jsme se po cestě zastavili v jiném onsenu než Hotaru, koupel v horké vodě nás osvěžila a probrala.
Dorazili jsme kolem dvanácté, já narychlo dopsal plukovní deník a po pivku před spaním jsme spočinuli, abychom se spánkem osvěžili před zítřejší ukázkou bojových umění ve svatyni Kikuči. Každý si dal nově získaný meč za polštář.
5.den
V mírném deštíku
ohřívá miska čaje
ruku i srdce
Započali jsme opět srdeční sútrou a po snídani jsme si vyzkoušeli tamešigiri na bambusech, sekalo se s kratší katanou, gendaitó, které se výrobci podle jeho názoru nepovedlo. Má ho již patnáct let a je s ním velice spokojen, meč má délku čepele cca 65 cm a o jeho sekacích schopnostech jsme se mohli velice dobře přesvědčit v následujících dnech. Velice všechny překvapil Pavel, který, jakkoliv tamešigiri zkoušel poprvé, všechny bambusy čistě rozseknul. Jakkoliv je v sekulárním životě spíše horkokrevným, když vezme do ruky meč, vyzařuje z něj silné soustředění a koncentrace, vysoce hodnocené i mistrem.
Po tréninku jsme se převlékli do hakam, naštěstí se udělalo velice hezky, a vyrazili ke svatyni Kikuči, abychom byli účastni votivní ukázce (bónó enbu 奉納演武) věnované obětím cunami i zdaru působení Óšú šidókai. Spolu s námi jel pan Tanaka, sensei džudo, který u Nakagawy senseie trénuje tamešigiri.
Svatyně Kikuči je rozlehlým souborem budov zahrnujících svatyně i muzeum. Hlavními božstvy 主祭神 společně uctívanými ve svatyni Kikuči 菊池神社 jsou členové rodu Kikuči, proslulého podporou trůnu v období Nambokučó (14. stol.) Taketoki 菊池武時公 (12. generace rodu), Takešige 武重公 (13. generace rodu) , Takemicu 武光公 (15. generace) a Takemasa 武政 (16. generace).
V roce 1333 požádal císař Go Daigo tennó 後醍醐天皇 Kikuči Taketokiho (1292 – 1333) o vojenskou pomoc proti regentům z rodu Hódžó, ale válečná štěstěna mu nepřála a přišel o hlavu, která se spolu s hlavou jeho potomků a stoupenců stala terčem pro výcvik lukostřelců. I jeho potomek Kikuči Takemicu (1319–1373) a ostatní členové rodu byli věrni trůnu a válčili za něj proti Ašikagům. Za zmínku stojí Kikuči Takešige (1307?-1338), který přišel v roce 1336 s myšlenkou připevnit hroty dýk tantó na dlouhé bambusové tyče a těmito improvizovanými kopími způsobit nepříteli v bitvě u Hakone těžké ztráty. Kopí se v oné době většinou nepoužívalo.
Ve 4. roce éry Keió 慶応 (1868, 1.rok éry Meidži) byl loajalitou 忠義 ke trůnu 皇室proslulý rod Kikuči císařem Meidži 明治天皇 v knížectví Kumamoto 熊本藩 určen k uctívání. Ve 3. roce éry Meidži 明治3年 (rok 1870) byla na ruinách hlavní věže zřícenin hradu 城本丸址 vybudována a zasvědcena hlavní budova svatyně 社殿, a v 11. roce éry Meidži obdržela speciální status Císařské svatyně zvláštního postavení 別格官幣社.
Okolí svatyně je proslavené sakurami. Nakagawa sensei napřed kontaktoval šintoistického kněze kannuši a přesunuli jsme se do hlavní svatyně, kde se konal obřad obětiny snítky sakaki (Cleyera japonica) tamaguši 玉串, prováděným knězem kannuši v rouchu typově z období Heian (793 – 1183) a asistentkou miko v červené hakamě. Během obřadu se zpěvně recitovaly motlitby norito a bilo se do bubnu taikó, na konci jsem spolu se senseiem obětoval božstvům větvičku sasaki s posvátnými papírky.
Poté započala obětina bojových umění (bónó enbu 奉納演武), napřed nastoupil Pavel a rozsekal bambus, poté tamešigiri provedli i ostatní včetně mě. Poté jsem předvedl kusarigamu a nunčaku a Tanaka sensei předvedl tamešigiri se sekáním rohoží, okouzlila mě především technika katateuči iainuki kiriage. Nakonec Nakagawa sensei předvedl nittó rjú iai. Jakkoliv jsme byli nervózní, nakonec vše dopadlo k senseiově spokojenosti a my si prohlédli ke svatyni komplementární muzeum, představující kolekci mečů, naginat a kopí, věnovaných jako bónóhin svatyni, několik zbrojí včetně dvou velice vzácných exemplářů ze 14. stol. a dalších zajímavých exponátů.
Z mečířského hlediska je Kumamoto známo především mečířskou linií Higo Dotanuki z období sue kotó a specifickým kopím kikuči jari s čepelí ve tvaru dýky tantó a dlouhým řapem nakago, jehož historie se datuje již od zmiňovaného Kikuči Takešigeho.
Samozřejmě mečové příslušenství a cuby ve stylu Higo není třeba nikomu, kdo má sebenepatrnější vědomosti o japonském meči, představovat.
Poté jsme opět vsedli do vozu a zamířili shlédnout trénink džúdó při univerzitě Kjúšú gakuin, po cestě jsme se stavili na nudle tonkocu rámen, pro Kjúšú typické. Mírně se rozpršelo, když jsme drazili k budově dódžó, mnozí mistři s černými pásky jednali se senseiem s velkou úctou, očividně má v Kumamoto velice velkou prestiž. Trénink byl zajímavý, pozdravili jsme se i s držitelkou stříbrné medaile v džudu s Olympijských her.
Pak jsme se přesunuli na prohlídku čajového pole a továrnu na zpracování čaje, o kterou jsme požádali pana Tanaku. Pohostili nás při této příležitosti excelentní senčou, na kterou budu dlouho vzpomínat. Počalo krápat, naštěstí nás před nepohodou konsegventně chránilo auto. Potom návrat do Džórakudži, obligátní návštěva onsenu a opět Džórakudži spolu s lahodnou večeří. Po ní jsme prováděli přepisování (šakjó 写経) srdeční sútry Hanja šinkjó 般若波羅蜜多心經, čímž jsme se pocvičili v kaligrafii a vyjádřili solidaritu s oběťmi nedávného zemětřesení a cunami. Tuto aktivitu jsme potom provozovali i ostatní dny. V minulosti se věřilo, že se přepisováním súter získávají zásluhy pro jejich opisovatele, a této aktivitě se často věnovali návštěvníci buddhistických chrámů. My se své „zásluhy” rozhodli věnovat nebohým obětem cunami a zemětřesení, jejichž nedávné neštěstí se nás hluboko dotknulo. Je to ostatně kromě každoranní recitace v promrzlé hlavní svatyni náš druhý kontakt s touto zásadní sútrou mahajánového buddhismu.
Všichni čtyři máme pozitivní vztah k Japonsku a jeho kultuře i obyvatelům, a tři z nás již v Japonsku několikrát byli. Právě proto na nás velice silně zapůsobila zkáza a utrpení způsobené živelnými pohromami, protože je nevnímáme toliko v abstraktní rovině, ale jaksi osobněji. Po šakjó jsme se odebrali na lože s vědomím, že se nám poštěstil jeden z nejdůležitějších úkolů japonského pobytu, a to důstojné bónó enbu ve svatyni Kikuči.
Text Hanja šin kjó (Sútra srdce)
Bódhisattva Avalókitéšvara
hluboce praktikujíc transcendentální moudrost
jasně prohlédl prázdnotu všech pěti složek lpění a překročil tak všechno utrpení.
Věz tedy, Šáriputro,
forma se neliší od prázdnoty
a prázdnota od formy;
forma je prázdnota a prázdnota je forma.
Pocity, pojmy, rozlišování a vědomí jsou rovněž takové.
Šáriputro, všechny dharmy jsou prázdné,
nevznikají ani nezanikají;
nejsou nečisté ani čisté,
nezmenšují se ani nezvětšují;
proto v prázdnotě není forma,
ani pocity, pojmy, rozlišování a ni vědomí;
není zde oko, ucho, nos, jazyk, tělo ani mysl;
není zde barva, zvuk, vůně, chuť, dotek ani jev;
není zde sféra zraku, sluchu, čichu, chuti, hmatu ani vědomí;
není zde nevědomost ani konec nevědomosti.
Není zde stáří ani smrt, ani konec stáří a smrti;
není zde utrpení ani konec utrpení ani zničení ani stezka;
není zde poznání ani dosažení.
Není zde dosažení,
a proto bódhisattva
realizující transcendentální moudrost nemá v mysli žádnou překážku.
Nemá překážku, tedy ani žádný strach,
vzdálen mylných názorů
přebývá v nirváně.
Všichni Buddhové tří časů
realizují transcendentální moudrost,
a proto dosahují
nejvyšší dosažitelné osvícení.
Proto věz, že transcendentální moudrost je největší mantra, jasná mantra,
nejlepší mantra, nepřekonatelná mantra
tišící všechno utrpení – pravdivá a bez chyby.
Proto hlásej mantru transcendentální moudrosti, hlásej mantru, která zní:
Gaté! Gaté! Páragaté! Párasamgaté!
Bódhi svahá!
6.den
Bambusový stvol
formou je svěží zeleň
obsah – prázdnota…
Po obligátní srdeční sútře (kolegové hořekují nad bolavými nohami ze zazenu) a snídani s námi mistr odešel do nedalekého bambusového háje, kde si každý nasekal obrovský snop bambusů na trénink tamešigiri. Sekalo se na různý způsob, nukiuči, kesa kiri, kiriage etc. i rozličné kombinace. Potom nastala jedinečná příležitost si je rozsekat různými způsoby za mnoha užitečných a přínosných rad Nakagavy senseie. Vzhledem ke krásnému počasí jsme v této bohulibé aktivitě pokračovali až do oběda cca v jednu hodinu, poté jsme ke své libosti ve společnosti Jóko zamířili vozem do města, kde jsme napřed navštívili starostu města Mašiki, pod které spadá i Džórakudži a poreferovali mu o naší misi, předali svazek knihy o cubách a poté se přesunuli směrem na trénink tradiční lukostřelby kjúdó, která nás všechny okouzlila. Poslední destinací pak byl znamenitý park ve tradičním stylu Suizendži 水前寺公園, založený rodem Hosokawa již ve druhé polovině 16. století a reprodukující padesát tři zastávek na cestě Tókaidó všetně miniatury hory Fudži. Užívali jsme si sakur a krásného počasí, krmili zlaté kapry v jezírku a bylo nám blaženě. Nemohl jsem si pomoci a zarecitoval jsem báseň od Sacuma no kami Tadanoriho, kterou napsal pod sakurami těsně před bitvou u Iči no tani roku 1184, v níž padl, a jejíž význam byl přibližně: „Znaven na své cestě, již se stmívá, beru za svůj příbytek stín pod rozkvetlými stromy, květy mi budou dobrými hostiteli”. Slávek si z legrace vetknul sakurovou větvičku za ucho, odkud jsem mu jí pohoršeně odebral a vetknul do vlasů Jóko, které slušela podstatně více. Při zpáteční cestě jsme se zastavili v onsenu a po večeři jsme s mistrem Nakagawou vyplňovali formuláře pro ministerstvo kultury bunkašó jakožto aplikace pro vývozní povolení na naše meče a především domlouvali detaily ohledně Óšú budžucu kórjú šidókai, Evropskou větev školy , kterou se mi dostalo té cti v Praze zastupovat. Rozhodlo se vytvořit i DVD, aby bylo možno unifikovat techniky stylu, jejichž výklad a interpretace není v mnoha evropských dódžó vždy jednoznačná. Vždy před usnutím, znaven non plus ultra se sirkami mezi víčky, zapisuji události předchozího dne, abych je neopoměl, takže usínám po dvanácté. Slávek, velice pracovitý, je na tom stejně a sepisuje na počítači věci nezbytné ve svitu monitoru v setmělé jídelně. Když si člověk mohl říci „dokonáno jest”, šlo se spát.
7.den
Svěží jarní den
I starý hrad omládl
kvetou sakury
Probudil jsem se relativně brzy, recitace srdeční sútry mě poprvé počala naplňovat uspokojením, už se člověk počal trošku chytat. Po snídani se cvičilo tamešigiri na bambusech, bylo překrásné počasí, chvíli jsem brousil čepel své kusarigamy, abych s ní mohl vyzkoušet tamešigiri. Po obědě (nudle soba) se vyrazilo na hrad v Kumamotu 熊本城, po cestě jsme se zastavili v malé šintoistické svatyni a obchůdku s potřebami na bojová umění, převážně kendó. Sakury, se kterými se tu tam setkáváme, nabírají na kráse, jejich největší koncentraci jsme oprávněně očekávali v přímém okolí hradu, toho času čerstvě zrestaurovaného. Hrad je znamenitou stavbou, založenou již roku 1467 a především přestavěnou na počátku 17. stol. vojevůdcem Kató Kijomasou (1562 – 1611), jeho rozměry jsou 1,6 x 1,2 km, takže není divu, že se jedná o jeden z největších hradů Japonska. Později se hrad stal držbou knížat z rodu Hosogawa a dějištěm neúspěšného obléhání za Sacumského povstání roku 1877. Prohlédl jsem příslušnou stavbu již před deseti lety, ale od té doby restaurováním zkrásněla a byla radost na ní popatřit. Všude jsme potkávali skupiny rozesmátých japonců, jak praví staré přísloví, když kvetou sakury, i kostlivec by se rozesmál. Prohlédli jsme si majestátní budovy i hradby Kumamotského hradu a o půl šesté jsme opět nasedli do senseiova vozu a navrátili se do Džórakudži na tradičně dobrou večeři a pokračovali k Tanaka senseiovi do velkého dódžó, původně školní tělocvičny. Zde již čekal Tanaka sensei se třemi syny v hakamách a několik rohoží, které jsme rozsekali rozličnými způsoby, osobně se mi dařilo kesagiri, sakakesa, dógiri i kiriage včetně cubame gaeši, neuspěl jsem toliko s katate nuki uči kiriage, výzva pro budoucí trénink. Slávek, profesí učitel tenisu, exceloval v použití hara díky své původní disciplíně, Pavel zúročil své staré zkušenosti z iaidó. Tatami se sekají trochu jiným způsobem než bambusy a vyzkoušet si to byla nedocenitelná zkušenost. Komparativně s Čechami jsou staré tatami omote v Japonsku ve velkém množství de facto za odvoz či superlevně, v tomto ohledu to mají adepti tamešigiri snadné. Naopak zákon zapovídá držbu nepřekládaných mečů sunobe, a proto je nutno trénovat s gendaitó, jehož cena startuje od cca sta tisíc korun, což nepůsobí právě demokratizačně pro šíření tamešigiri v Japonsku. V Čechách si každý studentík ušetří těch několik tisíc na Hanwei a má to z tohoto ohledu mnohem jednodušší. Na druhou stranu nám nerostou bambusy za humny.
Trénink česká část kontingentu zakončila tradičním trojím pokřikem „Nippon banzai!”, který naše japonské kolegy očividně potěšil. Po tréninku nás očekávala pohostinnost rodiny Tanakových, jehož paní nám pochystala pochoutku ze sladkých bobů zensai. Potom jsme se ve velice pokročilou hodinu přepravili k Džórakudži, dopsal jsem deník a šlo se spát.
8.den
Na sopce Aso
i svěží jarní večer
je cítit sírou.
Po ranní srdeční sútře, zazenu a snídani jsme se přesunuli do bambusového lesíku, kde jsme popílili množství vzrostlých bambusů na stavbu čajové místnosti, čašicu na zítřejší nodate, čajový obřad pod rozkvetlými sakurami. Celý den bylo překrásně, jak se zdá, období chladného jara už s konečnou platností skončilo. Oděni v pracovní rolnické šaty mompe a ozbrojeni pilkami a sekáči natta jsme se až do oběda věnovali stavbě různých bambusových plůtků vymezujících prostor pro čajovou ceremonii. Po jídle jsme vsedli do senseiova vozu a vyrazili směrem k sopce Asozan, po cestě jsme se zastavili v bazaru a tam nakoupili různé maličkosti, převážně keramiku. Cesta malebnou krajinou otevírala pohledy na malebnou krajinu okolí sopky, rozlehlé pláně bez vegetace mimo trávu, toho času úmyslně vypálenou, aby se opět zazelenala jako pastvina pro koně a krávy, jejichž chov je v oblasti vyhlášen. Hora, respektive sopka Asozan 阿蘇山 je největší sopkou v Japonsku, jednou z největších na světě a má nadmořskou výšku 1592 metrů. Když jsme dorazili na její vrchol, naskytl se nám pohled do jejího největšího kráteru, z něhož stoupal sírou zapáchající dým. Vyskytovalo se zde množství turistů, stejně jako my si fotící úchvatné divadlo přírody. Pavel mě poprosil, jestli bych ho mohl vyfotit se dvěma japonskými dívenkami, a byl šťastný, že se na něj smály.
Opět se v dobrém rozmaru vsedlo do vozu a vyrazilo dál, zastavili jsme se asi po třičtvrtě hodině před velkým hotelem, kde nás přes několik podřízených přijal jeho majitel, muž s tváří připomínající Jukio Mišimu a nehybným pohledem. Říkal, že léta dělal kendó a rád by se u Nakagawy senseie naučil zacházet s reálným mečem (šinken). Během třičtvrtěhodinového hovoru o mečích a bojových uměních nás pozval na velice velkolepou večeři obzahující pečené maso, které si obzvláště pochvalovali kolegové, kterým přeci jen bezmasá mnišská kuchyně nějak tak nedostačovala. Po rozloučení jsme napřed dorazili do obligátního onsenu a navrátili se do Džórakudži, kde jsme po obligátní večerní počítačové práci spočinuli spánkem spravedlivých.
9.den
Sem tam se motám
z moře pitého saké
mám mořskou nemoc
Probudili jsme se a se sútrou srdce v podpaždí zamířili ke chrámku, po cestě jsme potkali obósana, který se omluvil, že musí na vrcholek hory cosi opravit s přívodem vody, a tak jsme recitaci srdeční sútry a zazen prováděli sami. Mezitím dorazil sensei, posnídali jsme a opět dokončovali čajovou místnost. Kolem desáté dorazil příjemný postarší pán, novinář z lokálních novin, a zpytoval mě i senseie na rozličné věci stran semináře v Džórakudži, s tím, že než odletíme zpět, článek vyjde. Po dietním obědě (očazuke) už byla čašicu dohotovená a započal čajový obřad, v němž se v roli hostitele střídal Nakagawa sensei v elegantním moncuki i obvykle krásná Jóko, ještě krásnější v načervenalém kimonu s motivem sakur a bambusů. Jakkoliv už jsem se čajovému obřadu více než deset let nevěnoval a má škola byla Urasenke a senseiova omotesenke, roli hosta jsem stejně jako ostatní účastníci zvládl, potom jsme podle senseiova vedení i misku čaje sami pochystali. Kolem třetí hodiny již bylo po všem a počali jsme si natáčet video tamešigiri na bambusech, sensei několikrát předvedl šihógiri a my si pak zkoušeli a natáčeli rozličné techniky. Sensei žertem poznamenal, že jestli existuje božstvo bambusů, skončíme všichni v pekle. Opravdu jsme zde masovými vrahy této rostliny, která dorůstá za půl roku až do desetimetrové výšky, nemluvě o jejich požírání ve formě kořínků v rámci klášterní kuchyně.
Kolem šesté hodiny celé osazenstvo Džórakudži včetně tchána, který mezitím dorazil, vyrazilo směrem k cca půl hodiny vzdálené restauraci na úžasnou večeři sestávající převážně ze suši, kterou zasponzoroval jeden vděčný věřící chrámu, který si v Džórakudži vymodlil uzdravení. Po večeři jsme pokračovali výpravou do onsenu a návratem do chrámu. Tam všichni v družné zábavě popíjeli a já dopisoval resty na počítači. Saké jsem nakonec vypil více, než jsem snesl, neohřívané saké je zrádné, inu takové věci se stávají, i když by neměli.
10.den
Lázně hotaru
v horké vodě naložen
dobře naložen
Protože mi bylo špatně po přemíře saké, byl jsem zproštěn hanja šinkjó i zazenu a ležel jsem až do dvanácti (sensei z toho měl legraci), zatímco hoši vyrazili se senseiem na lov bambusů na odpolední tamešigiri. Ještě se stavil pan novinář ze všerejšího dne a zvěčňoval si na fotoaparátu, jak přepisujeme srdeční sútru (šakkjó) jako obětinu za oběti zemětřesení a cunami. Mezitím musel odjet tchán a k naší velké lítosti i krásná Jóko, směřující do Fukuoky za studiemi. Poobědvala se tentokráte díky nepřítomnosti nesekulární části osazenstva opečená kuřátka na japonský způsob karaage k velkému nadšení masožravé části veřejnosti, a potom se počaly točit videa včetně příprav na chystané senseiovo DVD. Jako budoucí překladatel celého počinu jsem si velice pochvaloval srozumitelnost a logičnost výkladu i senseiovu schopnost dlouho mluvit na kameru, což nejsou zdaleka dovednosti v základní výbavě. Poté jsme až do večera prováděli sekání bambusů, jakkoliv bylo trochu pod mrakem a chladněji, zahřáli jsme se pohybem. Zaujala mě technika kirikaeši, spočívající v opakovaném sekání kesakiri s makiuči.
Po šesté jsme vyrazili do onsenu, který byl výjmečně příjemný, a po návratu jsme povečeřeli tófu s rýží a nakládanou zeleninou, a protože jsme byli všichni pěkně načatí, šlo se spát.
11.den
Již jí zde není
jen kimono zůstalo
v šeru pokoje
Po probuzení se vyrazilo na hanja šin kjó a po snídani se napřed dotáčela videa pro chystané DVD a pak jsme vyrazili sekat bambusy. Bylo velice pěkně a sakury byly v maximálním rozpuku, všichni jsme pociťovali melancholii, že nám znamenitý pobyt již končí. Omylem jsem odsunul dveře od pokoje, v němž přebývala Jóko, v prázdné místnosti zůstalo na stojanu jen kimono s motivem sakurových kvítků, javorů a bambusů, které na sobě měla včera při čajovém obřadu. Usoudil jsem, že námět skěle koresponduje s místem našeho pobytu, neboť kromě sakur a bambusů je místo na podzim proslulé rudým listím javorů momidži, a pocítil jsem melancholii. Je tu bez Jóko tak nějak prázdněji. Již vyšel článek v novinách Kumamoto ničiniči šinbun o naší misi s fotografií, kterak přepisujeme sútry. Každý si vzal jeden svazeček na památku. Kolem desáté jsme vyrazili objet několik obchodů kvůli dárkům, poobědvali jsme ve vozu kuroketo, takový velmi dobrý japonský karbanátek.
Kolem třetí jsme se vrátili do Džórakudži, kde se konalo rozloučení formou hanami (piknikem pod rozkvetlými sakurami), na které se sešlo několik staříků z okolí. Pohoštění bylo bezmasé, leč lahodné, a popíjeli jsme kapo zake, což je sake ohřívané přímo na ohni v seříznutém bambusovém stvolu. Velice jsem si o mečích notoval s jedním cca sedmdesátiletým staříkem, který má kolekci sedmi mečů a jednoho kopí. Říkal to, co už jsem slýchal jinde, a to fakt, že staří sběratelé a znalci mečů vymírají, a mladí o meče stejně jako o tradiční kulturu většinou zájem nemají. Škoda. Na druhou stranu japonské meče jsou v určitých bodech ekvivalentní vážné hudbě, jedná se o obor, který rozhodně není pro masy, ale pro elity. Vždy tak tomu bylo a vždy tak tomu bude. Nakonec jsme se v dobrém rozešli a po dramatickém balení vyrazili do onsenu. I po onsenu se balilo, šlo se spát kolem dvanácté. Tentokráte sensei nocoval s námi a opět strašlivě chrápal, což se stalo v naší malé skupince již legendárním.
12.den – odlet
Vše co začíná
musí i někdy skončit
však cos zůstane.
Probudili jsme se cca v pět, rozžehnali se v ranním chladu s milým osazenstvem Džórakudži a vsednuvše do senseiova vozu, zamířili k cca dvě hodiny vzdálenému Fukuockému letišti, pevně odhodláni dorazit za rok opět znovu a za měsíc přivítat senseie v Čechách při jeho evropské cestě. Vůbec se nám z Japonska nechtělo.
Profil a kvalifikace Nakagawa senseie:
řílen 1972 počátek studia Budó od Miyata Seneie (styl Hoki Rjú) Kumamoto
únor 1977 počátek studia Budó od Danzaki Tomokage Senseie Musó Šinden,Tokyo
prosinec 1977 počátek studia Budó od Tokutomi Taburo Senseie styl Dainippon Toyama Rjú, Kanagawa
listopad 1978 obdržel 5 Dan Rensi od Dainipon Toyama Rjú
duben 1979 vítězství v mistrovství Tamešigiri Katanobu pořádaným Dainipon Butoku-kai ,Tokyo
červen 1980 obdržel kjóši 6 Dan od Dainippon Toyama Rjú
červenec 1981 vítězství v mistrovství Tamešigiri Katanobu pořádaným Dainihon Toyama Rjú soutěž nad 6. Dan
listopad 2007 obdržel hanši Toyama rjú Batódžucu 8. Dan
listopad 2007 Založení Europe Bujustu sidoukai, provozování seminářů v evropských zemích (Francie, Británie, Česká republika)
