Katana

Šin-šintó katana

– zanbató signovaná na nakago nidžimei Munecugu a vyzlaceným výsledkem testu seku (tameigiri) futacu dó (dvě těla rozetnuta jedním sekem), cca 30 – 40.léta19.stol. Mečíř Koyama Munecugu (1803 – 1872, Fudžiširo Džó-džó saku)často spolupracoval s tehdejším profesionálním mistrem tamešigiri Jamada Jošimasa Asaemonem a nechával u něj testovat čepele mečů, které zhotovil, na popravišti při vězení v Denma-čó. Nejvíce mečů s výsledkem sekacích testů pochází z období éry Tembó (1830 – 44) a v oné době se také u Munecugua setkáváme s nidžimei (dvouznakovou signaturou), proto lze meč datovat. Čepel má úctyhodnou délku 83 cm, ale přesto není meč těžký a neohrabaný, snad proto, že má záštitu zhotovenou z přelakované kůže (nerikawa cuba). Čepel s košizori je ve starém poliši,hamon je nie-nioideki suguha, hada se zdá být itame, ale není pro stav brusu čitelná. Jakkoliv je Munecugu slavný pro své meče ve stylu Bizen s nádherným čódži, zhotovoval i meče ve stylu Ko Aoe se suguhou. Příslušenství (kabutógane, fuči, kučigane, semegane a išizuke) je ve stylu handači koširae, issaku soroi, v železe dekorovaném v technice suricuke zógan, s motivem sakurových květů na rybářské síti. Menuki z šakudó, oplet ve stylu hira maki. Jakkoliv je meč i tsuka abundantních rozměrů, ještě se s ním dá praktikovat battó (tasení).  Jedná se o dobrý příklad obřího bojového meče z období Bakumacu, kdy se po téměř třech stech letech míru éry Tokugawa opět rozhořely krvavé šarvátky mezi příznivci a odpůrci šógunátu.

Katana signovaná Heiandžó džú Hirojuki, 平安城住弘幸

škola Horikawa 堀川, Kjóto, počátek – první polovina 17. století.

nagasa teisun 68,2 cm, sori 1,8 cm
motohaba: 2,65 cm
hon zukuri, čú kissaki, iori mune ko notare togari madžiri nioideki hamon, částečně čitelný itame hada, částečně čitelná. Doporučen tradiční poliš sašikomi Horimono: suirjú (drak ve vlnách), možná hori dó saku. Kvalitní práce. Hirojuki byl významným žákem slavného Horikawa Kunihiroa, otce šintó, v Kjótu v Horikawě. Později získal titul Tango no kami丹後守. Zhotovoval většinou tantó a wakizaši, katana a tači jen zřídka.
Mito tsuba, 18. – 19. stol.
Rozměry 7 x 6,6 cm Záštita s námětem čínského lvíčka karašiši.
Kara“  je japonské čtení znaků čínské dynastie Tchang (618 – 906). Toto mýtické zvíře bylo symbol síly, elegance a odvahy, protože loví údajně slony. Dlužno podotknout, že jak sloni, tak lvi se v Číně nikdy nevyskytovali, podoba šiši mohla být ovlivněna lvími kůžemi, které připutovaly z přední Asie po hedvábné stezce. Protože se jednalo o magické zvíře se schopností odhánět zlé síly, často se setkáváme s kamenými lvi před svatyněmi, a to jak v Číně, tak i v Japonsku. Je ochranným zvířetem bódhisatwy moudrosti Mandžušrího, který na něm i jezdí. Občas bývá lev zpodobněn s perlou tama, která má různá vysvětlení, mimo jiné bývá vnímána jako jedno z takaramono (buddhistických drahocenností) se symbolikou věčného života.
Lev byl vnímán v Číně jako král zvířat, respektive čtyřnožců, a proto občas bývá zpodobněn z pivoňkou (botan) – královnou květin – v mordě.
Někdy je námětem iwa ni karašiši – lev na skále. Věřilo se, že rodiče lvů vrhají svá mláďata ze skály, aby byla silná, proto se tato drakonická forma výcviku stala často vzorem pro spartánštější výchovu, nikterak neobvyklou v samurajských rodinách.
Cuba je dobře, jakkoliv nikoliv dokonale zachovaná, se zbytkem zlacení Oči lvíčka jsou vytvořeny bodovým inlejem mosazí (ten zógan), což působí živým a pěkným dojmem. Dekor v technice dži bori sukaši, vyvedený do voluty, se často vyskytuje u Mito kinkó cub.
kinkó šakudó fuči kašira, 19. století.
Fuči má námět , snad vyjadřuje přísloví: inu demo hónen ari“ (i pes má někdy šťastný rok), ve smyslu štěstí někdy sedne na každého“. Vypracování rytiny, použité šakudó i puncování nanako na této fuči je té nejvyšší úrovně, vážky tombo jsou vyvedeny v mědi v technice hira zógan, fuči nese signaturu svého tvůrce stejně jako jeho kaó (kakihan). Mistr Hodžu působil v provincii Šinano kolem poloviny 19. století.
Kašira nese námět myši, posla bůžka bohatství daitokua, a lampiónu čóčin v technice migaki dži taka zógan. Kuro nuri saya ve stylu handači se semehané a kodžiri s rodovým znakem (kamon) klanu Minamoto (doplněn pravděpodobně až v první polovině éry Šówa). Menuki s motivem draků prostřední úrovně, oplet v klasickém stylu hineri maki. Jedná se o kvalitní šintó s potenciálem, doporučen posudek NBTHK.

Bizen Osafune Sukesada saku

koto učigatana – katana sign. Bizen Osafune Sukesada saku a datovaná Daiei san nen nigacu hi (dne 2.měsíce třetího roku éry Daiei,t.j.1523)

Délka čepele 64 cm

V období koto působilo v mečířském centru provincie Bizen, vsi Osafune, množství mečířů signujících Sukesada. Tato čepel je velice pěknou prací některého z těch lepších. Ohnisko zakřivení směrem k rukověti (košizori) a zúžení čepele směrem ke hrotu (fumbari) evokuje ještě typickou práci středního období Muromači, nioideki hamon je suguha s midarekomi u ha mači. Jakkoliv je meč ve starém poliši, ucuri je dobře patrné, hada pak pochopitelně mokume. Nakago je komparativně krátké, v charakteristickém tvaru provincie Bizen, nezužující se příliš směrem ke konci. Meč byl používán jako katateučimono, kratší katanu pro převážně jednoruční šerm.

刀 銘 備前長船祐定作 大永三年二月日{1523}長さ 64 cm

katana mei Bizen Osafune Sukesada saku 2nd month of 3rd year of Daiei period (1523), suguha midarekomi hamon mokume hada,utsuri, nagasa 64 cm

Též publikován v knize Cuba – záštita japonského meče