Svitky

Japonská malba, ať již v municiózní detailnosti či expresivní uvolněnosti oproštěné zenové malby, čerpala částečně z tradice Čínské, částečně z původní tradice národní. Školy jako Kanó, Tosa, Rimpa či Marujama specifikovaly vlastní teorie malby, řady individualistů a excentriků doplňovaly spektrum do úplnosti. Čínský vliv se projevoval například jak v oblibě jihosungské monochromní tušové malbě, tak v literátské malbě nanga, bundžinga. Dle zásady bunbu rjódó (jednota dvou cest, válečnictví a kultury) se malbě věnovala i řada samutajů, z nichž je asi svými pracemi ve stylu Liang Kaje a Mu Čchiho, jihosungských mistrů ze 13. století, nejslanvější legendární šermíř Mijamoto Musaši (1584 – 1645). Námětem této útlé výstavky ovšem není ani nechce být historie ani výčet škol a směrů, jedná se spíše o letmý ilustrační náhled do námětů, reflektující způsob myšlení a duchovní svět dávného Japonska. Malba se většinou prováděla štětcem fude a roztírací tuší sumi, umožňující pestrou škálu valérů, případně pigmenty. Malba nezapře často svou příbuznost s kaligrafií, používající shodné náčiní, navíc obrazy jsou často doplněny kaligrafickým textem. Obrazy jsou ve formátu svitku (kakedžiku) a byly nejčastěji vystaveny v čestném výklenku tokonoma, jsa obměňovány podle roční doby či příležitosti.

Čchi Paj-š‘

Party kostlivců

Tygr

Literátský svitek

Borovice

Tygr

Katana

Orel na borovici

Samuraj

Opičky

Orel ve větru