Asijské umění

Historie sběratelství asiatik a obchodu s nimi bychom v českých zemích hledali možná již od středověku, kdy se např. čínské textilie vyobchodovávaly přes arabský svět a přes obrovské zeměpisné vzdálenosti a nebezpečné obchodní trasy mohly doputovat až do míst nepředpokládaně vzdálených. Jednalo se ovšem o tovar drahocenný, dostupný de facto jen panovníkům a nejvyšším elitám společnosti. Doba renesanční a rozvoj mořeplavby přinesl další možnosti a plnila schatzkammery a kabinety kuriozitami aristokracie i korunovaných hlav čínským porcelánem, jemuž byla přisuzována zázračná moc odhalit v pokrmu či nápoji jed i dalšími poklady vzdáleného, polomýtického Orientu, popsaného poprvé západnímu čtenáři Marcem Polem. I umělec na trůně Rudolf II., měl ve svých úžasných sbírkách řadu asiatik, mimo jiné například kompletní samurajské brnění. Jakkoliv bychom předpokládali, že Čechy malá vnitrozemská zemička bez námořní, objevitelské a koloniální tradice, bude zcela bez kontaktu se vzdáleným orientem, nebylo tomu tak. Aristokracie krášlila své paláce a zámky skvosty Dálného Východu. Rokoko, se svou módní zálibou v idealizované Číně, poté množilo orientální a čínské salonky v řadách aristokratických sídel. Obzvláště od 19. století rozrůstající sběratelskou obec vzmáhajícího se zámožného měšťanstva, do jisté míry demokratizovala průmyslová revoluce, rozvoj dopravy a koloniální expanse dostupnost některých asiatik a obecně plodů Východu. Například i čaje, s oběma typy tovaru bylo možno se setkat v C. K. koloniálech druhé poloviny 19. století. Jak rokoko přálo Číně, tak secese Japonsku, které se po téměř třech stech let izolace otevřelo světu až v roce 1853. Do Čech přichází se svou sbírkou Aoyama Micuko (1874 – 1941), provdaná za Rakousko-Uherského velvyslance hraběte Jindřicha Coudenhove-Kalergi. Řada žaponérií připutovala s legionáři, vracejícími se počátkem 20. let přes Jokohamu.

Namísto nahodilého hromadění dekorativních předmětů poprvé dochází i k serióznímu bádání fenoménu Dálněvýchodního umění. Někteří z cestovatelů, sběratelů a badatelů s asiatikami taktéž obchodovali, jmenujme například Martínka či Hlouchu, jejichž kolekce tvoří ne nepodstatnou část asijských sbírek Národní galerie. V předválečném období měli ve svých sbírkách kvalitní asiatika tehdejší přední umělci, jako Filla či Kuba, jakož i zámožní čeští, židovští i němečtí sběratelé. Poúnorová doba přenesla úroveň asiatik výhradně do státního sektoru a vytrhla obchod touto komoditou ze světového kontextu. Na druhou stranu např. velmi přátelské vztahy v 50.-60. letech 20. století mezi tehdejším Československem a Čínou vedly k četným akvizicím mistrovských děl tzv. Šanghajské školy, obohacující světovou kvalitou fond asiatik nacházejících se na českém území. Polistopadový vývoj uvolnil pro trh část restitucí, oproti světu s dlouhou a nepřetržitou tradicí sběratelství se zde ovšem projevil totální nedostatek zkušeností a především odborníků pracujících pro sekulární sektor. Jak výstižně specifikoval jeden z nejvýznamnějších českých starožitníků J.Salmon, zákazníci (a upřímně řečeno v drtivé většině i starožitníci) nedokázali rozlišit tovar za třicet tisíc korun od tovaru za tři sta tisíc korun, a proto byly možné excesy oběma směry.  Leč krystalizace v oboru vede alespoň v některých (byť stále ještě velice výjmečných) případech k pokroku a lze předpokládat, že vývoj českého trhu bude obvyklý jako ve vyspělém světě s tradicí obchodování s tímto typem umění.