Galerie Bušidó

Japonský meč je fascinující předmět, který může být nahlížen z mnoha hledisek. Primárně se jednalo o zbraň, a proto se nelze divit, že v neposlední řadě leží v oblasti bojových umění, jako je kendó, iaidó či korjú (staré styly) kendžucu, v přenesené míře i aikidó.

Japonský meč jako zbraň

Nicméně meč již od nepaměti přesahuje roli zbraně a je velice výsostně spojen s japonskou kulturou, náboženstvím a mytologií. Je jednou ze tří císařských insignií a objevuje se v nejstarších kronikách Kodžiki (712) a Nihon šoki (720), popisujících japonské dějiny od Džindai (období bohů). S fenoménem meče se setkáváme v poezii a literatuře, a nezanedbatelný je i prvek náboženský, obzvláště se vztahem k původnímu náboženství šintó a buddhismu. Bezesporu lze říci, že bez japonského meče by tradiční japonská kultura nebyla kompletní. Další zajímavý rozměr je pohled historický. V různých obdobích se v Japonsku vyskytovaly různé typy mečů a jejich tvar, rozměry i váha měly své opodstatnění dle způsobu válčení či sociální role, kterou meč vyjadřoval. Proto úplné studium Nihontó zahrnuje i studium dějin a japonské středověké a předmoderní společnosti.

Japonský meč však není toliko pozoruhodný kulturní fenomén, ale i fascinující ukázka technologické vyspělosti, která dodnes nepřestává udivovat metalurgy, kováře a podobné odborníky na celém světě. Specifický proces výroby od tavby výchozího materiálu tamahagane po finální polišování a výrobu příslušenství dává prostor různým specializovaným řemeslníkům, jako katana kadži (mečíř), sayaši (výrobce nekovových součástek) a podobně. Ti nejlepší z nich dosáhli úrovně vysoce ceněné a meč se pak stává uměleckým předmětem, chloubou věhlasných veřejně přístupných i soukromých sbírek a autorským uměním v nejvlastnějším slova smyslu. To platí především pro meče poválečné produkce, zhotovované jako bidžucu tóken (umělecký meč).
Japonský meč však není toliko čepel, ale i cuba – kodógu (záštita a kovové kování), které má také svou historii i technologické zajímavosti a jehož náměty nám otevírají okno do barvitého světa japonské i čínské poezie, mytologie, literatury i každodenního života.

V Čechách se vytvořilo povědomí o existenci a výlučnosti japonského meče především od konce 19. století, a to zásluhou cestovatelů a spisovatelů v jedné osobě, utvářejících ve střední Evropě pohled na nedávno se světu otevřený Nippon, přičemž někteří z nich byli sami prvními sběrateli mečů či jejich záštit – cub, jako například Joe Hloucha. Ostatně nemalé množství těchto skvostů s sebou do panství Poběžovice přivezla manželka rakousko-uherského velvyslance hraběte Coudenhove, v Japonsku i v současnosti velice populární Aoyama Micuko. Zásluhy na povědomí o fenoménu japonského meče v následujících letech nesou jak instituce, jako např. Náprstkovo museum či NG, tak jednotlivci, orientalisté i badatelé publikující o chladných zbraních.

Japonský meč je rozhodně velice zajímavá studijní disciplína. Z toho důvodu v současnosti vzniká Česká společnost japonského meče (Czech tóken kai), která – jako obdobné instituce v zahraničí – má za cíl zkoumat stopu japonského meče v japonské kultuře v minulosti i současnosti, a to z výše uvedených hledisek, v jejich průsečíku se nachází ojedinělý a fascinující japonský meč. Formou výstav a přednášek budou zájemci seznámeni s teoretickým aspektem bádání a budou mít příležitost seznámit se s historickými originály, zatímco praktické semináře umožní praktické poznání a vyzkoušení technologií výroby japonského meče i jeho použití v rámci bojových umění. Cílem společnosti je především zpřístupnit informace, často dosti odborného charakteru, týkající se japonského meče, a proto je jedním z jejích cílů vytvoření tematické čítárny. V původních článcích se budou o mečích a příbuzných tématech moci dozvědět něco nového i čtenáři pravidelného bulletinu (pro členy zdarma), či na internetových stránkách v češtině, angličtině a japonštině.

Pro seriózní studium japonského meče je naprosto nezbytná jistá pokora i ochota neustále se učit něco nového. Jsme si vědomi, že naprosto nejlepší je čerpat informace přímo od zdroje, tedy v Japonsku, a proto i se nadále hodláme s vděčností vzdělávat díky našim kontaktům s mečíři a mečoznalci v Zemi vycházejícího slunce. Je mýtus představa o jejich uzavřenosti a naše zkušenosti byly v tomto ohledu jen ty nejlepší. Navázání kontaktů s obdobnými společnostmi ve světě i co nejužší spolupráce s NBTHK (Společnosti na ochranu japonského uměleckého meče, provozující Muzeum japonského meče v Tokiu) je samozřejmostí. V budoucnu bychom chtěli zprostředkovat českým institucím i soukromým sběratelům možnost kanteišó (posudků) či restaurování a polišování mečů přímo v Japonsku, aby nedocházelo k politováníhodným případům nekompetence a nečestnosti, které se bohužel v souvislosti s nihontó vyskytly i v Čechách. Navíc jakýkoliv nepoučený pokus o restaurování meče nutně vede k jeho často nevratnému poškození a snížení jeho ceny, a to jak historické a umělecké, tak i finanční.