Květiny v moři zla

…seděla na posteli, bohyně vysochaná z růžového nefritu, a mezi stehny jí vyrůstal neuvěřitelně obrovský kouzelný růžový květ.“ Jen Lien-kche: Rozpukov, str. 277.

Ten večer u jeho nohou vyrašil výhonek popínavky a obdařen hojnou zálivkou jeho potu, vypučené stvoly se obsypaly rudými, žlutými a purpurovými růžičkami. Jejich vůně ho div že neporazila. Cítil, jak jej zmáhá malátnost, síly ho opouštěly, málem se do toho keříku popínavých růží skácel. A on pak šel s tou dívkou… Kráčel za ní ulicemi, šli a šli, cesta je vedla kolem starého mlýnského kamene. Už roky tu ležel ladem, a najednou zničehonic, zrovna když kolem toho kamene procházeli, obsypal se květy kamélie. Šli dál, a když došli k hotelu, dva kamenní lvi po stranách vchodu se znenadání proměnili ve dva květinové koše plné růží, zlatých chryzantém, ibišků a ohnivě rudých fénixových květů, plály tam jako květinové pochodně. Když vešli do ošuntělého hotýlku a strčili klíč do zámku pokoje, oprýskaný krémový lak na dveřích, který viditelně opadával, se najednou proměnil ve zbrusu nový růžovoučký nátěr, jeho vůně se promísila s její a slastně zaplavila celý svět. Kchung Ming-jao se v té záplavě div neutopil. Nepamatoval si číslo pokoje ani jak ten pokoj vypadal, pamatoval si jen, že když otevřeli dveře, z obrovské bělostné postele se zvedla záplava hedvábných květů a saténových poupátek a valila se na něj, zkropila jej celého jako rozpálená průtrž mračen. Hedvábné květy byly obrovské, nebýt toho, že se člověk do té měkké postele celý zabořil, jistě by po nich sklouzl na zem. (Jen Lien-kche: Rozpukov)

Tags: ,